Neděle, 23. srpna 1874

Ráno vidíme Markétu, jak se vrací z kostela.
Zapomněla jsem říct, že jsem včera byla několikrát ve městě a potkala tu princeznu, a jednou dokonce Doriu. Odvrátila jsem hlavu, protože jsem byla v hnědých šatech a klobouku, rozpuštěné vlasy. Zdálo se mi, že mi to nesluší. Basilévitchová přichází s dětmi, jdeme do cukrárny, stěží vytáhnu mámu na molo, Basilévitchová ji zdržuje, protože dnes přijíždí Doenhoff z Londýna a ona chce jako posledně zabránit vycházce na hráz. Přicházíme příliš pozdě, na začátku vidím Plobstery, jak se vracejí, Doriu také.
Je zima, mám na sobě kabátek přes bílé šaty, žluté botky. Máma navrhuje zůstat si zahrát karty (teta je v Bruselu do zítřka) a povečeřet v Kursaalu. Vcházíme naproti kavárně a Plobster tam stojí. Vcházím a nedívám se, klopím oči; jinak bych se rozesmála. Jak jsem čekala, otáčel se, aby mě neztratil z očí ani na okamžik. Dají nám stůl hned na začátku, ale ubohý Mulinare prchá. Brzy mě nudí hrát karty a věštím budoucnost.
Odvlékám je na večeři na Plage. Nerada měním a tady se mi líbí. Je teprve pět hodin a teprve ke konci večeře přicházejí lidé. Doenhoff přichází a zůstává s námi, dokud nepřijdou jeho společníci. Je to slušný a milý a příjemný člověk.
Proč!
Ne, je lepší, že je to Merjeewsky, zůstávám lhostejná; jiný by mě bavil a ztratila bych důstojnost.
[Poznámka: 1875. S Giroflou jsem ztratila důstojnost.]
Celou noc se mi zdálo o Markétě a o Doriovi, Markéta s tváří Basilévitchové a Doria s tou takový, jaký je. Zpíval, ale taky tak falešně jako Body, smála jsem se.
Četla jsem jim Četla a překládala jsem ruský dopis, který psal Doria Markétě.
Pak jsem jedla vareniky a viděla kuchyni, kde vládl veliký pořádek a mimořádná čistota. Hned jsem se podívala do Klíče.
Zpěv: sotva si vezmete toho, koho milujete (dobrá, nikoho nemiluji).
Dopis: záměr, o kterém přemýšlíte, bude mít dobrý výsledek; budete ujištěna o věrnosti někoho, kdo vám je drahý (nikdo mi není drahý).
Kuchyně: blahobyt bude důsledkem většího či menšího pořádku, se kterým budete vést svou domácnost.
Poprvé jsem seděla chvíli na koncertě v Kursaalu. Před koncem přichází Paul a říká, že přijela markýza. Vstáváme a jdeme pro ni. Najdeme ji samozřejmě s Basilévitchovou a jdeme všichni do čítárny. Merjeewsky se posadí mezi Dinu a Basilévitchovou, ale chová se stejně k Dině i k Basilévitchové.
Po mé pravici (sedím zády k pianu a pravou rukou se opírám o stůl u piana) jsou markýza a hraběnka Merjeewská, po levici Basilewsky, vedle něj máma, pak Dina, Merjeewsky a Basilévitchová. S Basilewským je člověku tak klidno, tak volno. Je to dobrý člověk, ale pop. Basilévitchová to ke konci nevydrží a přesedne si mezi mámu a Basilewského. Chtěla by jeho peníze, ale on ji nechce. Dělá to zcela očividně a nic neskrývá. Najednou vejde Plobster a posadí se k nějakým lidem vpravo.
Celý večer máme krásnou hudbu, jedna dáma a jeden pán hráli velmi dobře. Na závěr hrál Rus Barkowsky, advokát a nový člověk, velmi dobře, jako umělec.
Plobster se mi dívá na ucho a mluví o mně s jednou dámou a s muži.
V jádru to asi nebude nic velkého, ale takhle je zábavný.
Je to, jak říkali, člověk plný okolků a pozér. Řekla jsem to mámě, ta říká, že možná ne.
Vycházíme spolu, Plobster také.
„Jak vznikl váš názor,“ říká mi Basilévitchová.
„Velmi snadno, jestli chcete.“
„Já ho hledala; jestli opravdu chcete vědět, sama po tom toužím,“ říká živě. Ach! Ach! Tady si musí člověk dávat pozor! Zlobí se, protože Basilewsky jde vedle mě, a já jsem zavěšená do mámy, a brzy přejde nalevo a zavěsí se do něj. To je směšné. Barkowsky nás doprovází také.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále Marie připojuje francouzské vysvětlení „sorte de chaussons“ (druh taštičky/pirohu). Vareniky jsou slovanský pokrm — vařené plněné tašičky. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „of course“. ↩