Sobota 18. července 1874

Vstáváme pozdě, vypadáme zmateně. Dina se vrací od Pouhonu a vypravuje, že tam viděla Basilévitchovou s Gambartem, pak s de Tanlayem a Gerickem, a Řek přicházel z dálky. Máma se zlobí kvůli Gambartovi, já zuřím kvůli všem! Sotva otevřu oči, slyším takové krásné zprávy! Žárlím na tu ženu. Všechny si přivlastní, je to k zoufání — tak k zoufání, že skoro pláču.
Nevycházíme — napadlo mě upravit máminy červené šaty a trávím tím celé odpoledne.
Rozmrzelá jsem! A je proč. Inu, zdá se mi, že nejsem ani hrbatá, ani ošklivá. Pravda, vousy nemám.
Máma si stěžuje, já si stěžuji, stěžujeme si. Je proč, opakuji.
Krátce před večeří přijde Řek, chce mě slyšet zpívat, aby mě naučil, jak se má zpívat Si vous n’avez rien à me dire. Ujišťuje, že bych to zazpívala stejně dobře jako Adelina Pattiová, kdybych do toho vložila víc citu a vášně. Ten je ale hloupý — kde já mám vzít vášeň? Hlasu nic nechybí, říká. Poprosím ho, aby hrál, usadím se na pohovku a pózuji — ale tak málo a tak přirozeně, že to ani nestojí za řeč. Ve čtvrt na osm má přijít sem, abychom šli spolu ke Gambartovi.
Přijde, ale ne proto, aby šel ke Gambartovi — je nerozhodný a ujišťuje, že se nesluší, aby šel. Objeví se baron — ten také nejde. Důvod je mi jasný: Basilévitchová nejde. To je přece jen ohavné. Gericke tropí hlouposti, zůstávám s ním na balkóně — chce, abych mu ukázala nohu, a jako náhodou se skloní a odhalí ji. Připadalo mi to krajně nemístné; ale on že se nemám zlobit; sám o sobě řekl skoro všechno, co o něm říkám já, a já mu to zopakovala s dodatkem, že jsem andělsky hodná, jinak bych se už zlobila. Chová se, jak se kdysi choval Walitský. Dnes mě například nutil běhat za ním kolem stolu a smáli jsme se.
To je příliš — při první příležitosti mu řeknu toto:
„Pane, prosím vás, abyste se ke mně takhle přestal chovat — i ten nejlepší žert má své meze a vaše způsoby se mé matce velmi nelíbí.“
Jestli to na něj nezabere, přestanu s ním mluvit.
Máma právem říká, že kdyby jiný dělal čtvrtinu toho, co dělá Gericke, uměla bych ho zastavit, to je pravda, ale a že jemu to dovoluji, protože se mi líbí.
Nelíbí se mi — to jest je lepší než ostatní, zuřím, když ho vidím vedle Basilévitchové nebo Rowové, ačkoli k Rowové se drží jen kvůli Basilévitchové, a právě tehdy to vypadá, že se mi líbí; ale říct, že se mi líbí natolik, že jemu… — to ne.
Dnes večer jsem doma přede všemi dokonce hájila jeho věc; říkala jsem, že všechno dělá tím nejprostším způsobem na světě, bez jakýchkoli úmyslů, zkrátka, jak říká Basilévitchová, že je to dítě přírody. Přesto ostatní soudí — a já také —, že je třeba ho zarazit, a máma mi připomněla jednu jeho poznámku o turnýře Basilévitchové, že všechno se má dělat s rozvahou; to mě přesvědčilo a jsem rozhodnutá říct mu, co vím. Máma je velmi pěkně oblečená, velmi elegantní: modře pruhovaná sukně a kabátek z modrého krepdešínu, valenciennská krajka, diamanty, perly; já ve svých bílých šatech se stříbrem, můj účes, ošklivý obličej (jsem nemocná).
Pánové nás vidí odjíždět a jdou za kočárem až ke kasinu; tam pobídnu koně do klusu.
U Gambarta bylo živěji než obvykle, zpívali Angèle, Godefroy a Bouhy. Malezieux přednesl několik šansonet velmi zábavným způsobem.
na okraji
Pozorovala jsem tváře, tu Dánku s tv. a jaký účinek měl zpěv. A ta Polka, ta se tvářila!!!!!
Mluvila jsem italsky s jedním benátským hrabětem, který vypadal jako švec, stejně jako jeho hraběnka.
Zatímco dámy seděly u stolu, páni stáli; prohlížela jsem si je a Gambart byl nejhezčí. Představili nám jakéhosi hraběte de Jahal, který se usadil v Petrohradu. Brunet ve stáří.
Veslovala jsem.
Odchází se teprve v jedenáct. Když zbýváme jen my, Body a paní Godefroy, Body a Malézieux zpívají duet: Causons de nos amours passées. Nakonec to všechno skončilo sborem. Malézieuxovi bydlí přímo na zámku.
Ničím se, nikdy si nelehnu dřív než ve dvě, často ve tři. Musím s tím skoncovat, ničím se. Od zítřka to změním.
Vcházíme na ples — je tam zástup lidí a toalet. Máma hodně tancovala, já také, ale ne tolik. Byla jsem lehce koketní s Papou — Tanlayovi a Gerickovi se nevěnuji, v mém věku by to byla ztráta času.
Basilévitchová má velké šaty barvy mořské zeleně od Wortha, ale vypadá v nich jako balík. Robensonová je hezká a elegantní jako ptáček. Však také kolem ní bylo dost lidí! Basilévitchová se opět ocitla mezi Tanlayem a Gerickem. Ale nejlepší na tom je, že tam byl pan Basilévitch. Máma řekla, že ho potřebují.
Jak musí milovat de Tanlaye. Španělský vévoda tancoval s Basilévitchovou — žení se prý, je to vdovec se dvěma dětmi.
Podobá se Biasinimu.
Odcházíme — a všichni muži zůstávají s Basilévitchovou. Vracím se v náladě, kterou je snadné uhádnout.
Později jsem z okna viděla, jak se vrací Basilévitchová, její manžel a její přítel.
Máma řekla, že Gericke neodjel, protože mu slíbila dostaveníčko po odjezdu de Tanlaye. To neříkám já, to říká máma. Winslow se dnes večer často držel u mě. Proč to není někdo jiný!
Každý večer cestou domů myslím na něj a někdy ho vidím. A srovnávám ho.
To, co bych chtěla říci, je tak nejasné, že tomu sotva rozumím. Jde o to, že — ne. Chci říci, že to, co k němu cítím, je něco mimořádného, něco, čemu nerozumím. I on je mimořádný. Když na něj myslím minutu nebo dvě, vévoda okouzlí — když ho vidím, ne, raději nic neříkat. Nikdy nebudu umět napsat, co cítím, protože sotva dokážu dát dohromady myšlenky v tomto bodě, rozplést je — a to vždy s chvěním, že ztratím nit, nit, kterou nedržím. Všechno ve mně, ne, to je konec! Už si na nic nevzpomínám.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: Název písně; česky přibližně „Nemáte-li mi co říci“. Báseň Victora Huga, známá hlavně jako píseň na hudbu baronky Willy (Mathilde) de Rothschild, kterou později nahrála Adelina Pattiová. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: Název duetu; česky „Povídejme si o svých minulých láskách“. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩