Pátek 17. července 1874

Konečně se dostávám k tomuto pátku, protože jsem ty tři dny psala naráz. Nikdy se nesmí nechat pozadu dávám (plátěné šaty, Massa, žluté botky mi dělají rozkošnou nožku, kterou si všichni prohlížejí).
Jdu na hudbu s mámou, Basilévitchovou atd. — Papa rigolo.
Gambart přichází k nám, máma zařídí, aby pozval naše pány — zítra je u něj soirée. Atd. by šel třeba k čertu, jen aby neopustil svou krásku. Přišel kvůli ní. Jak je šťastná.
Hledáme Gericka — Gericke je k nenalezení. Máma ho zahlédne jít kolem, zrovna když jsme se chystaly k večeři, a zavolá ho. Utíká, je roztržitý.
Gericke řekl, že ke Gambartovi nepůjde, protože zítra odjíždí do Holandska. Ale v neděli se vrací — do bílého domu!
Basilévitchová říká, že se nevrátí. To není možné, vrátí se, to by bylo příliš... Co? Prosím vás. Ten odjezd mě trápí, u večeře jsem podrážděná, stěží se tvářím jako obvykle. Je to hloupé.
Bez převlékání jdu do města — potřebovala jsem se projít, vyjít sama ven. Pod záminkou, že mám říci, aby přinesli piano. Jsem dnes svěží, mé plátěné šaty jsou rozkošné, přesně takové, jaké mám ráda, klobouk také, nohy také, účes také — jsem se sebou spokojená. Vracím se a vidím v kavárně barona, Řeka a další dva, které neznám. Objednala jsem si obrovský vějíř. Vrátila jsem se ještě jednou na alej, úplně sama — stále kvůli tomu pianu.
Oblékáme se. Můj účes, zlatá čelenka, růžové šaty, černé saténové botičky, ty z minulé zimy — ty botičky jsou zázračné, moc sluší. Jdeme k markýze, soirée.
Ani Basilévitchová, ani její atd. tu ještě nejsou. Jsem netrpělivá — konečně se objeví de Tanlay a tvář se mi rozjasní, pak Gericke, pak Basilévitchová zavěšená do markýze. Rozhodně jsou do té ženy zamilovaní!
Nic nepopíšu dobře, jako v čtvrtek včerejšku, protože píšu teprve teď a jsem zuřivá.
Gericke není zábavný, ale líbí se mi. Gericke je hezký, Gericke si mě nevšímá a já zuřím.
Bylo tam snad čtyřicet osob.
Tancovalo se, tancovala jsem.
Gericke je ohavný,
Darebák a ďábel, smělý, milý — ohavný!
Troufá si na neuvěřitelné věci! Na konci valčíku mě nepustil, naopak mi stiskl pas — chtěla jsem si sednout, on zakopl a pes paní Malézieuxové, vedle které jsem si šla sednout, se dal ze všech sil do štěkání. Je to prase — rozmazlily ho polosvětské dámy, dovoluje si nemožnosti. Co si myslí? Winslow mě dráždí, dvoří se mi, Ladd šilhá a dělá to, co Winslow. (V jedné čtverylce Basilévitchová a Tanlay na jedné straně a Gericke a Rowová na druhé prokonverzovali celou jednu figuru. Stáli naproti.)
Když jsem se ocitla na pohovce vedle Rowové, řekla jsem jí, co jsem mohla říci o Gerickovi a Basilévitchové — tu se rozhořčila a řekla: „Jak si tedy troufá dvořit se slečnám?!!“
Nechápe ho a myslí si, že se jí dvoří.
V zemi artyčoků
kde bývá velmi horko,
právě v tom kraji
se Paparigopoulos narodil.
Je to muž atletický,
věnující se kariéře diplomatické,
tmavý, velmi hezký chlapec, jak jeho předek Agamemnón.
Walitský
Na břehu oceánu Atlantiku
Marie, slečna fantastická,
dělá prkénko s baronem Gerickem,
mládencem diplomatickým.
Tyto verše jsou od Walitského.
Gericke je zamilovaný.
Ach, ta novinka!
Rowová se zlobila, když viděla, jak se Basilévitchová opírá o bok piana a sedí mezi Tanlayem a baronem. Oba se rozplývali, hltali očima a milovali. Zůstali tak v trojici půl hodiny, která mi připadala nesmírně dlouhá. Rowová a já jsme si říkaly, že je Basilévitchová ošklivá. K čemu to je?
Faktem je, že milují právě Basilévitchovou, že přitahuje právě ona. Řek, který se začal dvořit mámě, chudák mámě, přešel k Basilévitchové.
Zuřím! Ale v patnácti nemohu nic!
Řek i Gericke jsou oba podráždění — ke konci, když jsme byli v jídelně u stolu a jedli. Basilévitchová chtěla jíst, a tak dali přinést rostbíf.
Pokusila jsem se hovořit s Řekem — zdá se, že jsem ho urazila, když jsem na Basilévitchové poznámku, že má milou povahu, řekla: „Myslíte?“ Vysvětlila jsem mu, že se mýlil, že říkám „myslíte?“ a „opravdu?“, když neslyším a když nemám co říct. Podívala jsem se na něj, řekl mi, že mám hluboké oči. Je vysoký, ale mladý. Otočila jsem židli a celou dobu jsem s ním mluvila. Chtěla jsem, aby řekl, co jsem řekla a co ho mohlo urazit:
„Nejsem zvyklá prosit, řekněte to, chci to!“ říkám se zavřenýma očima. Husa jedna.
Ale dnes večer v něm něco bylo, jsem si jistá. Vracíme se pěšky, Gericke mi nabízí rámě — ten darebák chtěl, abych se opřela, ale vysvětlila jsem mu, že tohle nejsou mé způsoby, že se mýlí. Desetkrát mi vzal ruku, desetkrát jsem ji vytrhla. Je odporný, dělá to cynicky. Naštěstí přišli Walitský a Paul a byli jsme čtyři. Ale před nimi se choval stejně. Hledá jen, jak se dotknout nohy nebo stisknout ruku, dokonce ji políbit, dívat se zblízka do očí — a to vše jako řemeslo! Nerespektuje mých patnáct let. Naštěstí je respektuji já. Je politováníhodné vidět, jak se muž takhle zapomíná. Při odchodu chtěl za každou cenu políbit ruku Diny i mou. Nesnaží se nikomu namlouvat, že to dělá jinak, než jak říkám. To utěšuje a odzbrojuje.
Přesto zuřím, že ta samice k sobě přitahuje muže.
Zapomněla jsem říci, že jsem zpívala v budoáru markýzy v prvním patře, že mě Tanlay Řek doprovázel a že byl mým hlasem okouzlen jako všichni ostatní. Úpěnlivě mě prosili, abych zpívala; de Tanlay mě vzal za ruce a prosil: „Slečno Douchenko.“ Zpívala jsem — de Tanlay prosil tak hezky. Ten muž se mi líbí. Jaká škoda, že je zadaný. Je tak slušný — tentokrát se nemýlím.
Gericke je blázen.
Tanlay je poetický, a přitom není směšný ani přecitlivělý. Tanlay se mi líbí.
Řekl, že je ochoten mě poslouchat celé hodiny. Všichni, kdo slyšeli, mě nesmírně chválili. Ubohý Tanlay seděl jako zkoprnělý na židli a díval se na Basilévitchovou — schválně jsem k němu přišla promluvit, ani nehnul brvou, nic neslyšel. Je to neuvěřitelné.
Zapomněla jsem také říci, že jsem předevčírem večer v kasinu docela proti své vůli dělala oči na toho krásného mladíka, který je španělský vévoda, della Rione nebo de Larionne, nevím. A že jsem včera kvůli němu vyšla ven — viděla jsem ho, nepodívala jsem se na něj, on se podíval na mě. Prý je zamilovaný do jedné ze slečen Haussmanových nebo Oshnarových. Všichni jsou zadaní. Včera ho představili Basilévitchové.
Skoro svítá.
Zapomněla jsem také říci, že mě Basilévitchová pokládá za génia, radí se se mnou a ptá se mě, která „mám talent rozpoznávat lidi“, co si myslím o tom či onom a zda je Tanlay do ní zamilovaný. Jedná se mnou jako s dospělou a pokládá mě za velmi pronikavou. Nasazuji před ní tajemný výraz a často jsem také málem ztratila vážnost. Často mlčím a tvářím se, jako bych měla příliš co říci, a potřásám hlavou nebo se usmívám, jako bych řekla všechno (kdybych promluvila).
Naše vila se bude jmenovat Douchenka.
Doufám, že mít letos v zimě uvidím Boreela, přijede-li Gericke.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: Marie znovu použije začátek svého akrostichu na Charlese Gericka (12. července) a zakončí jej slovem „Abominable“ (ohavný). ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „canaille“. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „comme il faut“. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩