Pátek 3. července 1874

Je horko, nemám co si obléct, zůstávám doma a obdivuji své paže a své zlaté lokýnky. Velmi zábavná činnost a skoro má nejoblíbenější.
Přicházejí mi říct, že nějaký pán si přeje se mnou promluvit — žádám jeho vizitku, je to pan Gambart, sestupuji do salónu: přichází se informovat o mámině zdraví. Včera večer byla velmi nemocná a byl zavolán doktor Lezask. Gambart se trochu rozbouřil, když se o té nemoci dozvěděl — málokdy se mýlím, i když bych se tak moc mýlit chtěla — no, má matka dobyla vítězství. Pan Gambart není zamilovaný — muž jako on v jeho věku se nezamilovává — ale má matka se mu líbí. U sebe doma jí vždy podával rámě, dvořil se jí, jak jen může vysloužilý obchodník s obrazy, bohatý a napodobující anglickou strnulost.
Vyběhla jsem nahoru — tvář živá a lstivě se usmívající. V mžiku jsem se zamračila, zvážněla, ztvrdla. Nakonec, pomyslela jsem si — ať si ho vezme; vezmu si odškodné a nikdy ji víc neuvidím.
To říkám několikrát v žertu před všemi.
Večer, když jsem přišla, byla hudba už hotová. Hrabě mi byl v kasinu odporný — nudila jsem se, Basilévitchová také. Vrátily jsme se brzo domů, zatímco se ještě tancovalo.
To štěně mi několikrát říkalo, že jsem dnes ráno nevyšla a mnohým prý bylo líto — poslala jsem ho k čertu, a on ujišťoval, že se nemůže lépe bavit než tam, kde zrovna je, atd. atd.
Ach, bída nad bídami!
Vévodo z Hamiltonu, miluji tě, mám jen tebe, miluji tě!
Tohle je invokace jako kdysi — ať si, příliš dlouho jsem se ovládala. Každý večer, když vidím vycházet měsíc na čistou oblohu skrze čerstvé a husté stromy — každý večer si připadám, jako bych byla v Bádenu, a dýchám ten vzduch severního léta. Každý večer myslím na to, jak ho miluji!
No tedy, ať si — jestli za rok budu příliš rozumná a budu to chtít smazat, protestuji: píšu to, co si myslím.
Nakonec (klidně) — co jiného zbývá, tak ho milujme.