Středa 1. července 1874

Pan Body — hubený muž v brýlích, dělá hodně duchaplného a má ho míň. Angličan — dost vysoký, dost tlustý, dost hezký, dost hloupý, dost anglický. Měla bych o něj strach, kdyby byla mladá dívka — paní Basilévitchová ho pronásleduje jako muž ženu.
Kirch — muž podprůměrné výšky, lysý, čtyřicet až čtyřicet pět let, tlustý, smíšek, troufá si mě obdivovat a neříká mi než samé hezké věci — příliš. Vypadá jako ruský statkář; tu ho považují za pána prvního řádu — nesympatický.
Angličan vypadá jako pečené kuře se svázanými křídly. (Paul)
Hraju kulečník s Basilévitchovou.
Máma a Dina se vracejí, já se také vracím, ale jen nakrátko, jen abych se vyhnula procházce s Basilévitchovou a kněžnou Eristoffovou, jejíhož druhého bratra Body je důvěrný přítel — je to žena dost... zkrátka vracím se.
Paní Basilévitchová mi ho představila a prosila mě, abych šla k hudbě. Schovávám se.
Paul dělá rozmary — jsem nucena vyjít sama (hnědé šaty Worth, dobré), telegrafuji do Nice pro peníze a jdu na promenádu. Paul je mezi paními Eristoffovou a Basilévitchovou. Posadila jsem se k nim. V téhle společnosti mi je strašně špatně — haněla jsem malou Galve a teď jsem přesně jako ona, mezi lady Howardovou a slečnou Falkensteinovou. Basilévitchová mě skoro pořád bere pod paží; tak jsme dorazily k nám domů a ona vešla. Obědvá tu, kvůli Macainnovi. Máma se obléká před obědem — dnes večer jedeme k Gambartovi na hudební večírek, Nadaud bude zpívat. Paní Basilévitchová je taky pozvaná kvůli mámě, je pod naším křídlem, ubohá. Jak se ruské dámy chovají v cizině! Dělá mi to jen dobře — studuji, komentuji, učím se. Jsem příliš chladná a rozumná, jsem si jistá sebou. Velmi mě baví být se ženou, která se mnou zachází skoro jako s rovnou, která mi mluví o mužích, o lásce, která se mě ptá na můj názor a říká svůj. Tenhle je hezký, ten zas má hezkou ruku — na konverzaci je dobrý, ale vážně ho brát nelze, řekla mi o Kirchovi včera při návratu z oběda. To mě těší a baví, ale nedotýká se mě to. Vystrojila se na oběd: černý závoj, růžové tváře. Máma byla celá v černé — čínský krepdešín, pera, krajky, diamanty. Černý závoj po španělsku. Jak je krásná má matka! Jak je její život ztracený, její krása pohřbená, její duch zrezivělý!
Oběd byl dobrý a veselý, Macainne dodal veselost, aniž řekl jediné slovo. Je možné takto pronásledovat muže?
Oblékám si nádherné růžové šaty, své nádherné vlasy pěkně upravené na zádech. Jsem spokojená.
Vzaly jsme Basilévitchovou a daly jsme se na cestu k Alsa. Řídím koně. Byly jsme čtyři, všechny velmi elegantní, když jsme projížděly kolem kiosku, vzbudily jsme všeobecný efekt.
Gambart nás vítá na prahu, podá mámě rámě. Je tu několik prostých dam a několik pánů — umělci. Usazuji se ve stínu s Basilévitchovou. Kirch přichází, přirovnává mě ke sfingě — jsem s ním sfinga, málo mluvím a vůbec se nehýbu. Všechna má slova jsou věštby nebo zázraky. Dráždí mě. Panu Gambartovi v hlavě vágně vrtá myšlenka na sňatek. Několikrát opakoval, jaký tu je nepořádek, protože tu chybí paní domu — žena — a tak podobně.
Prováděla jsem Basilévitchovou po parku — Kirch nás sleduje. Na schodišti jsem se zastavila promluvit si s Gambartem.
Když jsem se vracela, slyšela jsem Kircha, jak Gambartovi říká, že jsem prováděla hosty zahradami — a přidával pochvaly. Zkrátka všichni mě tu považují za bytost zvláštního druhu, přisuzují mi všechny vlastnosti, všechny talenty, všechny přednosti. Při představování přidávají nejrůznější věci. Ten samý Gambart si mě váží...
Nadaud vyprávěl, nějaká Angličanka řvala. Ke konci jsme vyšly ze stínu a já vyprávěla Basilévitchové o mužích z Nice. Woerman dost milý, ale pořád se drží u mne a ničemu nerozumí; hrabě Markoff chce být příliš duchaplný; kníže Gagarin ji nemá vůbec; Tchetvertinského málo znám; Lewin se chová špatně; d'Audiffret se neukazuje; hrabě de Lambertye dělá dvůr všem a... tady přijíždějí kočáry. Náš nepřijel — Basilévitchová hořela touhou pryč, Kirch nám nabídl svůj. Gambart mě oblékal — navlékl mi rukávy pláště, uvolnil mi vlasy zpod pláště, zapnul mě. Nechala jsem si to líbit. Řídila jsem kočár poprvé večer — při dojezdu ke dveřím kasina jsem byla hrdá a triumfovala.
Basilévitchová zavěšená do mého ramene, vešly jsme do sálu. Netancovala jsem, jako vždy. A jako vždy jsme několikrát měnily místa a sály. Angličan tancoval s Basilévitchovou — ta zbledla. Po celý večer jsem si všímala docela mladého chlapce, který nás téměř všude sledoval, poslouchal a zdál se rozumět, také se usmíval — protože jsme se smály celou dobu, zvláště když Paul přišel slavnostně oznámit, že Angličan bude tancovat skotský tanec. Partie kulečníku byla přerušena výbuchy smíchu a všichni se rozběhli do sálu, Basilévitchová první se mnou. Byla to hloupost a Angličan neudělal nic zvláštního. Basilévitchová toužící po kavalírech a já ne tak toužící jako ona — jsme několikrát prosily Paula, aby zjistil, jestli je ten chlapec Rus; ale Paul si hraje na chudáka, protože Basilévitchová s ním neflirtuje jako s mužem. Diví se, že čtrnáctileté dítě je zamilované, a směje se — jako ostatně všichni. Nakonec máma, procházející se se selským Kirchem, se zeptala: Jste Rus? Zdá se, že Rus není, ale jazyku rozumí.
Za pár minut je pan Kirch zavolán sluhou, ale vrací se okamžitě:
– Madame, tady pan hrabě Merjeewsky (neznám to jméno), který žádá být oficiálně představen. Opravdu představil hraběte, kterého jsme považovaly za Rusa a který je Polák. Mladý muž, který dokončil studia a který obdrží nebo udělá (nevím jak) svůj doktorát, ne z medicíny, ale z něčeho jiného. Připomína Chilovského, má bledou pleť, vlasy popelavě plavé (což nemám ráda), trochu menší než Paul.
Umí konverzovat — což je u tak mladého psa velmi vzácné. Věřím, že je vzdělaný, muzikant a podle konverzace ne hloupý. Musím říci, že jsem začala velmi vážnou konverzaci, takže za deset minut jsme mluvily o Xenofontovi, Vergiliovi, Homérovi, staré společnosti, starých pravdách, filozofii atd. Prohlásila jsem se milovnicí starožitností a krajně zvědavou.
– Nevede snad zvědavost k vědě, a tedy k civilizaci? řekla jsem.
– To řekl jeden starověký řecký filozof.
Vrátily jsme se opět ke kulečníku a Basilévitchová se mě zeptala:
Pro mě není vhodný, ale že není hloupý, to umí mluvit.
– Nevím, nemyslím, že je hloupý.
Ale pro mě je příliš mladý, řekla a tázavě se na mě podívala.
Ubohá trápící se duše — říká se hledejte a naleznete. Ona nenalézá.
V šatně jsem vzala svůj plášť a podala jsem ho hraběti Merjeewskému na jeho gesto:
– Je to můj plášť, který mi máte obléct, dobře, teď vytáhněte vlasy ven, děkuji.
Jsem spokojená sama se sebou.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „waterproof" — nepromokavý plášť.