Neděle 28. června 1874

„Vévoda a vévodkyně z Hamiltonu přijeli do Anglie z Orientu" (Derby) — jako by někdo říkal, že klisna pana Lefèvra dorazila do Epsonu po Grand Prix. Tohle nádherné oznámení mě přivedlo k sobě, a mám chuť plakat.
Ale ještě jsme nebyly oblečeny, když někdo zaklepal na dveře. – Kdo je tam? – To jsem já, otevřete.
– Ale nejsme ještě připraveny.
– Na tom nezáleží, otevřete, nebudu se dívat.
Otevřely jsme a paní Basilévitchová vešla, bez ceremonie, posadila se na postel mámy, která ještě ležela. Jen si dejte. Budu s mámou, zatímco se budete oblékat.
Takovéto způsoby jsou v lázních docela v pořádku, nijak mi nevadí. Oblékla jsem se, ona odešla, sešla jsem dolů na čaj — našla jsem tam tu anglickou rodinu Macainneových: bratr vzbuzuje obdiv paní Basilévitchové. Je to vysoký muž, ale obyčejný a selský. Šla jsem s Paulem do kasina hrát kulečník; při odchodu jsem uviděla paní Basilévitchovou, která už byla s mámou a Dinou — procházely jsme se spolu, až přijel kočár, který nás měl odvézt do zámku Alsa k panu Gambartovi. Zahrady jsou nádherně upravené — v tomhle podnebí je zeleň zelená a tráva hedvábná. Dům je plný obrazů, není se co divit: ten pán s nimi obchoduje a jak se zdá, a jak sám říká, na dalším prodeji hodně vydělává.
Zpočátku jsem si myslela, že mluví jako znalec a milovník umění, ale brzy jsem poznala, že mluví jako obchodník o svém zboží. U oběda nás obsluhovaly dvě Angličanky. Kromě nás tu byl pan Body (místní) a jeden Angličan, jehož jméno mi v tuto chvíli uniká — ale vzpomínám si — Wheelwright. Tento oběd v jednu hodinu byl dost hloupý. Pan Gambart podával porce tak směšně mikroskopické, že to bylo tak na půl soustu.
Potom jsem šla veslovat na jezeře před zámkem, tři osoby — Dina, Paul a syn takzvané svěřenky pana Gambarta, která byla jeho milenkou. Veslovala jsem se dvěma vesly, loď vedla dobře a sklidila jsem pochvalu od toho Angličana Wheela atd. — muže, který nemá jedinou kost nezlomenou z jezdění na koních. Byl na dostizích v Bádenu, ale nikdy v Bádenu samotném. Všichni s Gambartem v čele vystoupali na horu — mluvila jsem anglicky a povídala si s panem Wheelwrightem.
Pak jsme navštívili kravín, chlívek, zahrady — házeli jsme diskem, hráli kuličky. Ale přišel déšť, usadili jsme se v galerii zámku a celou hodinu jsem tam poslouchala rozhovor pana Gambarta — hrom je od nás patnáct mil, říkal, nebo ještě bezvýznamnější věci.
[Na okraji: H. G. t. D. o. H]
Nudila jsem se.
Odjely jsme v půl páté, hned jsem zase vyšla, Henriette (z hotelu) mě zavedla do krámku, kde jsem koupila vlámský selský klobouk. Leje jako z konve.
Obědvala jsem po obědě u Gambarta (včera šla máma sama na ples).
Máma a spol. odešly do kasina, zůstala jsem doma, dokončila jsem svůj klobouk a druhý svazek „Bragelonna".
Máma si vymyslela totéž co já — já říkám prach a ona nazývá všechny muže ve Spa žuk [čmelák]. Walitsky pokaždé, když nějaký muž projde, se rozbrundá a zakončuje žuk! Často zastaví nějakou vesničanku a ptá se: Čmeláčku maličký, nevíte náhodou, kde se tu najde nějaký „žuk"?
Umíráme smíchy. A dnes večer, když jsme doprovázely mámu k paní Basilévitchové, která ji bolela hlava, nějaký pán zabíral celý chodník svým otevřeným deštníkem.
„Žuku", udělejte nám místo.
– Ach, pardon, madame! Směju se jako bláznice.
Napsané to zní hloupě, ale ve skutečnosti se smějeme k popukání.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále rusky „жук" (žuk) — brouk, plus francouzsky „bourdon" (čmelák), rodinný kód pro svobodné muže ve Spa.