Pondělí 29. června 1874

Obešly jsme všechny krámy s malovanými suvenýry ze Spa. Koupila jsem spoustu věcí na rozdávání. Byly jsme u obuvníka, když kolem prochází paní Basilévitchová — Dina ji zavolala: Ale to jsem vás hledala, řekla. Od té chvíle jsme se celý den nerozešly. U hudby jsme dělaly bataklán s Walitským, Paulem a ředitelem kasina, nějakým panem Kirchem, který je tu vždycky užitečný člověk. Navíc prý je dobře vychovaný a duchaplný.
V půl páté jdeme všichni (hnědé šaty Worth, černý klobouk, dobré) na nádraží podívat se, jestli někdo nepřijíždí. Je mi tu docela dobře, protože vládnu, všechno ostatní je takový prach. Vládnout nad tím není moc, ale lepší než nic.
Paul je zamilovaný do Basilévitchové, ona to ví. Je to k smíchu. Ta ubohá Basilévitchová vzdychá po kavalírech — ten Angličan se jí líbí, ale on je kus dřeva a nehledá ji — ona zuří.
Máma se vytratila a my jsme šly hrát kulečník, pak pít minerálku, pak jsem obědvala. Večer v devět hodin jdeme čtyři — já, Dina, Paul a Walitsky — do kasina, tancuje se. Napravo ten Angličan se svou sestrou, nalevo paní Basilévitchová a Vivianiová. Usadily jsme se s nimi napřed v druhé řadě za sloupy, pak v první. Basilévitchová chtěla sledovat svého krasavce. Je tak rozčilená, že nám prohlásila, že k němu chová odpor. Dina vymyslela, jako by prý řekl, že se mu velmi líbí, ale že to bude týden vydržovat a vše přejde — proto je prý tak chladný atd. Oživla při tomhle příběhu, vzala mě pod paží a prosila, abych jí ten příběh vyprávěla.
Ach, ty ženy!
Rozhodně tvoříme bataklán.
Basilévitchová netancovala s Paulem, on je sklíčený, ale když míjí, řekne mu:
– Trucujete, a co! dodala a přiblížila ruku v rukavičce k jeho rtům, na kterou on po chvíli váhání položil polibek.
Je koketní, učím se od ní trochu, na později. Nějaký pán mě požádal k tanci, odmítla jsem, samozřejmě. Pak jsem se dozvěděla, že se ptal, jestli může vyzvat, aniž by byl představen, řekli mu „zkuste to".
Vznášela jsem se nad celým tím prachem. Vivianiová chce uspořádat představení. Zítra my obědváme u ní.
Po plese hrajeme kulečník, tři proti třem: já, Walitsky, Kirch, Basilévitchová, Dina a Paul.
Bylo to celkem živé. My s Basilévitchovou jsme byly jediné a samy, o ostatních radši nemluvme. Ten Kirch je v kasinu užitečný, a ve všech věcech se na něj člověk může obrátit, je to pohodlné.
Naříkám jako Basilévitchová na nedostatek pánů — není tu ani jeden, je to k zoufání. Dnes mi říkala, že tu není ani jeden, že se nudí. Má pravdu. Říká to otevřeně: že se neobejde bez obdivovatelů a že jí musejí dělat dvůr. Takové ženy jsou ty nejnevinnější.
Zítra přijde k nám, abychom šly společně k markýze. Kdyby tak přišel někdo zajímavý, ale budou tam místní, ti „víte-kolik" a ti „není-liž-pravda". Miserere.
– Proč netancujete? říkala mi stokrát Vivianiová, nakonec jsem jí řekla:
– Abych řekla pravdu, netancuju, protože nevím, s kým tancuju, a nemám to ráda.
Je třeba oživit ubohé Spa — budeme o tom přemýšlet a mluvit zítra u markýzy. Tahle milá žena mluvila o mně s tím ředitelem, podle slov paní de Mouzay — a on teď v každém mém slově očekává zázrak. Když je člověk takhle připravený, není těžké být duchaplná. Myslím, že teď dělám skromnou. Každopádně paní de Mouzay dlužím mnohé — říká o mně tolik dobrého.