Sobota 27. června 1874

Jedeme ve dvou kočárech — jeden vedu já, druhý Dina-Paul — podívat se na čtyři fontány. Fontány bez vody. Čekala jsem kaskády jako v Bádenu a našla jsem čtyři minerální prameny. Les a cesty jsou nádherné. Je tam jedna nebo dvě velmi půvabné restaurace. Potkaly jsme dámu zbožného vzezření se dvěma pány, jichž jsem si nevšimla. Večeřela jsem u společného stolu, docela dobře. Pak k Vivianiům — markýz je hloupý, ona milá, ale herečka.
Chtěly jsme jít na ples, ale Dina se zarputila, a máma začala své nářky — o mém klavíru, mých studiích. Proč nestuduji, že nedělám nic atd. atd. Nic na světě mě tak nerozčílí. To je pravá metoda, jak člověku ke všemu znechutit! ke všemu na světě! Byla jsem tak rozzuřená, že jsem své matce řekla příšerně drzé věci, za které mě Bůh potrestá. Chci žít po svém — a dělám všechno pro to, abych si to nezasloužila.
Na ples nejdeme, jím jahody a píšu narychlo tyto nesouvislé hlouposti.
Mám hlad.