Čtvrtek, 11. června 1874

Zrovna jsem snila, že Mačenka se chce provdat za důstojníka, ležel na zemi v modrém, odrazovala jsem jí to a najednou se ten důstojník proměnil v tříhlavou hydru a začal mě pronásledovat, tehdy jsem všechny tři hlavy popadla najednou, ruku zahalenou v kapesníku, a zadusila ji. Ale vypadalo to, že to nestačí, protože plaz zbavený hlav se zvedal, přinesla jsem na tácu hliněný hrnec a dva kuchyňské nože, kterými jsme ho s Walitským krájeli, [Škrtnuto: plaz] byl tlustý jako moje noha a uvnitř bílý. Tohle jsem snila, když jsem uslyšela Walitského hlas, nebyla jsem příliš překvapená a vstala jsem, teprve když jsem u postele zaslechla:
– Mám připravit koupel? Walitský napodoboval Josefínu.
Nevím proč ho poslali, ale přijel, to je vše. S chutí jsem mu ukazovala Paříž, kterou ostatně zná. Jeli jsme do Bois de Boulogne, ale ačkoliv byly dostihy, viděli jsme jen málo lidí. Jedinkrát Feduse, který sjížděl dolů, zatímco my jsme jeli nahoru – v kočáře se napůl otočil, ale nezardila jsem se. Walitský tvrdí, že to byla Bête, kdo řekl, že se o něj zajímám, a že kvůli tomu na mě hledí, ale to je vrcholná nesmyslnost, protože si ho všímám proto, že se on díval na mě. Máma říkala, že když mě poprvé spatřil, zastavil se, a od té doby se na mě pořád dívá – vskutku ho znám odtud, co se na mě podíval. Je na čase přečíst si své deníky znovu, nebyla jsem dost jasná, běda!
Teď možná přeháním, říkám všechno, na co mám čas. Zdálo se mi, že vidím černého prince v kupé, dala jsem otočit o pár minut později. Ale už jsem ho nespatřila, nevadí. Ráda bych věděla, proč se na mě Fedus tak upřeně dívá, jestli je to ničema, a co si to myslí!
Bojím se, aby ten hlupák nezpozoroval mé zardění a nevyložil si ho po svém – to je důvod, proč o něm vůbec píšu. Bylo by to nesmírně únavné.
Měla jsem radost slyšet vyprávět o domě, o Adamovi, o Trifonovi, o Fortuném atd. atd., o opičkách.
Říká se, že Gioia je zábavnější než Pitou, že se koupe a pak se suší na slunci.
Anitčkovovi úplně opouštějí Nice, velmi mě to mrzí – byli to opravdoví, oddaní přátelé, jaké se dvakrát nenajdou.