Sobota 6. června 1874

Dozvídám se pěknou historku, Paul odnesl pouzdro svých hodinek prodat, ten člověk přišel se zeptat, jestli má dát peníze, máma mu to zakázala. Zpočátku jsem byla velmi vystrašená, nevěděla jsem, co to znamená. Můj žlutý klobouk mě hrozně obtěžuje, mám z toho špatnou náladu. V pět hodin vycházíme, tolik nenávidím vycházet, jak to děláme, abychom šly krok za krokem po bulvárech, nevědouce, kam jdeme, co budeme dělat. A pak jsem velmi pokořena tím, že jsem na dostřel často drzých pohledů všech těch mužů z kaváren, často bych je chtěla ztýrat, ty darebáky.
Nevím, jak se to stalo, neřekla jsem nic mimořádného, ale máma se vrhla a běžela přes bulvár a rue de la Paix do hotelu. Vrátila jsem se klidně s ostatními a řekla jí, že může dělat všechny scény, jaké bude chtít, že mě nic nepřekvapí ani nedožene k zoufalství. Na to odešla, ale vrátila se za deset minut. Potom jsem vyšla s ní, šly jsme k Virotovi, pak znovu sebraly zbytek a vzaly [Škrtnuto: fiakr] vůz k Worthovi pro další vysvětlení. Ostatně myslím, že je všechno dobře skončené, omlouvají se dobře, a ať je s nimi dobrý Pánbůh, protože mi záleží na tom, abych se k nim vracela.
Jedeme po Champs-Elysées, když Fedus projíždí jako minule. Máma řekla: Raduje se a dívá se, jako by viděl příbuzné. Neobrátil se stokrát, protože jsem ho mohla vidět, když jsem byla vpředu. Viděly jsme malou Souvoroffovou na koni, klaněla se s mnoha úsměvy, a jeden z jejích kavalírů se mi poklonil třikrát a usmíval se, vypadal hloupě a plachě a nejspíš se nemýlil.
Potom máma nechala zastavit vůz před Morenovým, nechala ho zavolat, sešel, vyzval nás, abychom nastoupily, což jsme učinily. Matildita byla velmi ráda, že mě vidí, dotýkaly jsme se všeho lehce, pan ztroskotaný Don Juan je pořád stejný, paní je milá, ale možná je to můj nápad, myslím, že je ještě žárlivá na mámu. Ostatně bylo všechno velmi dobré. Nebyl to Rémy minulý večer v divadle.
Grand Prix není zítra.