Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek, 5. června 1874

Po několika dnech vycházím poprvé ve dvě hodiny sama s mámou, byly jsme u Caroline, u Cavally; a konečně u Wortha, viníka. Máma mluvila dobře, omlouvali se náležitě, zvlášť Augustine, která nám chce ušít „krásné šaty" „a potřebujete mnoho věcí, atd. atd." Jsou velmi milí a já jim ráda odpustím.
Zítra v šest hodin tam bude pokladník a vysvětlování bude pokračovat.
Nevím, proč jsem si myslela, že ta anglická dáma, vysoká, krásná, se žlutými vlasy, je vévodkyně z Manchesteru, to je hloupost, vždyť je v Anglii. Dina jede s námi, tentokrát už nejdeme pěšky, ale fiakrem, zajíždíme do obchodů či továren na porcelán vybrat spoustu věcí a objednat dvě vázy s našimi portréty.
Dočetla jsem „Tři mušketýry" a začala „O dvacet let později"; samozřejmě, že je to pro mě nové, když jsem to nečetla. Buckinghamova smrt mě vždycky zarmoutí, už podruhé na ni narážím.
Trávíme večer, máma čte noviny a přerušuje mi četbu, Dina hltá „Tři mušketýry" a já ležím na zemi u okna a čtu „O dvacet let později."
Jsem neklidná a čekám nevím na co, kdybych s jistotou věděla, co to je, nebyla bych neklidná.
Myslím, že Grand Prix bude v neděli. Myslím, jak je to hloupé, všeho jsem nechala, nezajímám se už ani o koně. Jsem příliš mladá, chtěla bych mít šestnáct, abych mohla říct, že nežiju, ale vegetuji, takhle se nemá v Paříži žít. Mohou se mi smát, protože mi je patnáct; ve třiceti budu možná místo šestnácti říkat dvacet. Ale každopádně je třeba začít žít v šestnácti letech. Život je tak krátký! Jsou to třicetileté ženy, které říkají, že v šestnácti je člověk dítě, a jsou to šestnáctileté děti, které říkají, že ve třiceti je žena stará, ale já říkám, že se žije od šestnácti do čtyřiceti let a často déle, záleží to na člověku.
V každém případě prosím Boha, od něhož jediného mohu něco očekávat, aby mě chránil a byl ke mně laskavý.
Jedině on mě může učinit tím, čím tak vroucně toužím být!