Neděle 7. června 1874

Prší (šedé šaty), měla jsem ohromné potíže s účesem. Máma a Dina odjely napřed do kostela, přišla jsem pak s Paulem, ale příliš pozdě, nevstupuji. Jedeme k jáhnovi, pak do hotelu, pak se vracíme; konečně je tam spousta zmatků, které končí, když jedeme na dostihy. Navzdory dešti je ohromný dav, protože všichni doufali, že okolo třetí hodiny se vyjasní, což se skutečně stalo. Sázela jsem třikrát a pokaždé jsem uhodla, říkám uhodla, protože jsem vyhrála [Škrtnuto: skoro] maličkosti, ale měla jsem velkou radost z uhodnutí. Pokaždé jsem sázela podle intuice nebo jsem si vybrala favorita.
Schovávám si program z toho dne.
Odcházela jsem velmi veselá, když se mi zdálo o racích, což je „ohromné!". Očekávala jsem nějaké velké potěšení, představovala jsem si tisíc hloupostí, hned se mi zdálo, že nám představí Feduse a barona de Rothschilda, že půjdeme na tribuny, obklopeny, a já zářivá. [Škrtnuto: Byla to skutečně] Byla by to opravdu ohromná slavnost pro můj ubohý ješitný a pyšný charakter. To je pravda a slíbila jsem si, že ji budu vždycky říkat, pokud to v tomto deníku bude možné. Jindy jsem si představovala, že vyhraji tisíc franků (jen tolik, ó časy bídy!) a že ještě zůstaneme v tom proklatém a zbožňovaném pekle.
Protože jsme nesmírně stísněny; je příšerné to říkat, ale jsem nucena odepírat si šaty; což je ponižující odřeknutí. Máma se sotva obléká. Je to příšerné! Kdyby záležitosti z Ruska byly vyřízeny, mohly bychom se svými příjmy žít dokonale dobře, víc než dobře, jelikož v tuto chvíli s možná tisícem franků ve společné pokladně platíme šedesát franků za landó a zachováváme zdání. Ať si někdo stěžuje! Myslím, že se o nás Pán Bůh stará, protože bez náčelníka, bez vůdce nejsme strženy k nepříjemnostem, ale naopak žijeme dobře a kupujeme nemovitosti za dvě stě tisíc franků bez peněz! Je třeba říct víc, v tuto chvíli vila ještě není zaplacená, záležitosti z Ruska nejdou, a v mé ctižádostivé a výstřední hlavě pojímám – vágně, to je pravda – záměr koupit městský palác v Paříži. Nemám ráda průměrnost, a jako jsme v Nice (z milosti Boží) na promenádě Angličanů, stejně tak v Paříži (vždy se shovívavostí a krajní dobrotou Boží) bychom byly dobře umístěny, dobře ubytovány, dobře zařízeny! Co chybí, bohužel! Co mě zneklidňuje, dohání k zoufalství, je, že nežijeme ve společnosti. Lidé, kteří jsou všude vítáni a všude doma, když chtějí, mohou bezpochyby plivat na svět; ale ti, kteří nemohou! (nebo kteří to ještě nezkusili, mám šílenství a štěstí vždycky doufat.) Ach! To je velmi velké ponížení a odřeknutí – vždycky mluvím světsky, protože vážně je jen Pán Bůh, ale dokud žijeme (mé pero, které se zpomalilo, letí!), dokud se v nás zmítají lidské vášně¹, můj Bože, buďte shovívavý!
Vraťme se k dostihům, k dešti, k hezkému počasí (pomodlila jsem se). Zjišťuji, že mi chybí peníze, to je ošklivé. Všimla jsem si, že když člověk čte a hrdina nebo hrdinka nebo prostě nějaká postava postrádá peníze, pociťuje nevolnost, chtěl by to místo přeskočit, zdá se zbavené zájmu a suché!!
To je dojem, jaký to na mě dělá. Nuže já sama postrádám peníze! Je to odporné.
Dobře bych se vyvarovala vdát se za poverino, zaprvé můj sňatek by k ničemu nebyl, jelikož by nic nezměnil na mém postavení, a za druhé bych nemohla respektovat ubožáka, nemohla bych uspokojit své choutky, své touhy a byla bych nešťastná, kvůli tomu by můj charakter zhnusněl a přivedla bych svého manžela k šílenství; k šílenství až by se utopil. Bylo by to neštěstí celé rodiny.
¹ Toto slovo používám poprvé
Protože teď si odříkám určité nepotřebné věci, snáším náš život atd. atd. a držím dobrou náladu, nenechávám se jít, zachovávám si veselou mysl, protože doufám ve změnu; ta změna, to je sňatek. Když se však vdám, aniž bych něco změnila, způsobím čtyři neštěstí – svoje, toho nešťastníka, který bude mým manželem, své rodiny a jeho rodiny. Vidí se tedy, že je to s velmi křesťanským cílem, že se modlím k Bohu, aby mě provdal, jak miluji. Šťastnou náhodou, za kterou jsem a budu vždycky vděčná Bohu (lze říct výborně), se mi až dosud líbí pouze muži, kteří mi vyhovují ve všech ohledech. Nepáchám tedy žádnou podlost ani žádný ošklivý a ponižující čin.
Dostihy byly zábavnější než obvykle, uhodla jsem, jak jsem právě řekla, a pak pohled na koně, na žokeje a na závodní dráhu vyvolává ve mně rozkošný účinek. Neodvažuji se dýchat, když koně, ta ušlechtilá zvířata, se dotýkají cíle. Nejsmutnější dostihy jsou vždycky božské v okamžiku, kdy koně běží.
Nikdy jsem neviděla tolik lidí jako při návratu, bylo to ohromné!
Ani jeden vůz víc by nenašel místo, nikde hodit jablko, jak se říká v Rusku. Nebyla jsem spokojená sama se sebou, cítila jsem se špatně učesaná a malý černý klobouk mi nikdy nesluší dobře, zvlášť s unavenou tváří a očima, které mžourají kvůli světlu. Nikdo, na kom mi záleží, mě neviděl.
Zatočily jsme směrem k Boisu u rondopointu. [Škrtnuto: Předtím. Když jsme jely z dostihů] Potkaly jsme Wittgensteina, nebo spíše jsme ho viděly projet ve voze, ve fiakru nebo v průměrném voze, zdálo se mi, že vidím livrej, předtím, než jsme dorazily na Champs-Elysées. A jako vždy v okamžiku, kdy jsem ho zahlédla, máma řekla: Podívejme, Wittgenstein sám.
Tato slova byla řečena tónem skoro obdivu, nenacházím nic jiného, pak: Podívejme, to je snoubenec. Tato byla vyslovena tónem dychtivosti. Odpověděla jsem úsměvem, který jsem neměla čas potlačit a který říkal ano, je to pravda, v tom okamžiku Dina: Přesně to, co je třeba pro Moussiu, má ráda opilce. Já: – Moussia nemá ráda opilce, řekla jsem jen, že bych to snášela mnohem lépe než něco jiného.
Podívala jsem se² na toho důstojného knížete, je trochu pomačkaný, ale nemám ráda strnulost.
² Jako na ostatní, ne tak jako jsem to dělala s Boreelem. Neviděl mě.
Nemám ráda ani šaty, které vypadají nové, ani muže, kteří vypadají mladě, jako červená jablka. Paul se mi posmívá, že mám ráda jen lidi od čtyřiceti let, je to skoro pravda, mnohem raději mám muže od třiceti let.
Včera jsem měla jakýsi bdělý sen. Dvě řeči, jedna od vévody z Hamiltonu, druhá od knížete z Wittgensteinu. Vždy je bezděčně dávám vedle sebe. Vytvářela jsem rozdíl mezi těmito dvěma muži. Neměla bych už mluvit o tom druhém, jelikož mulier habuit. Ale když je u mě všechno čistá fantazie, mohu. Nakreslila jsem knížete z Wittgensteinu, pokud jde o toho druhého, je třeba ho znovu vidět, abych o něm mluvila. Na ten sen si vzpomenu v čase a místě.
Jsem indisponovaná a unavená, to pochází z mého klobouku.
Miserere!
Viděly jsme Morena se třemi dalšími pány v landó, Dimansé. Klaněl se pokaždé se svými úsměvy a svou stálou afektací. Dina říkala, co by mohl říkat těm pánům o mámě, tehdy jsem řekla „To je dáma, která byla do mě zamilována," máma a Dina řekly něco, čeho jsem si nevšimla. Já:
– Ne, to neřekne, řekne: „To je ryšavá dáma, kterou jsem hodně znal."
Máma zůstala užaslá.
Odkud znáš ty výrazy?
Zrudla jsem potěšením. Ten člověk, protože prostě jen trochu dvořil mámě, dává si, jsem si jistá, způsoby Dona Juana. Stvoření hodné soucitu!
Není na mně, abych soudila – čehož se pilně zdržuji – říkám jen, že považuji mámu za naprosto nevinnou a že ve své nevině se nechává strhnout jako patnáctiletá dívka, a lze jí snadno věřit, že je méně čistá, než je. Například často dává najevo, že byla „milenka, milenka krále". Což je lež, dává to najevo napůl falešnou pýchou. Jednoho dne jsem jí rozhořčeně řekla, co si o tom myslím, zrudla. Protože podívejme se – je-li to pravda, není se čím chlubit; není-li to pravda, je hloupé, pitomé a ponižující to chtít dávat najevo.
Jak jsem rozhazovačná s papírem! Naštěstí pero dobře klouže a nejsem unavená, ale má mysl je unavená a nechce mi už dnes večer sloužit. A jiný spánek až do večeře. Večeřely jsme až v osm hodin a raci se mi zjevili marně, žádná radost ohromná; možná můj sen myslel, že potěšení vidět...

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „poverino" – chudáček, ubožák.