Čtvrtek 4. června 1874

První noc strávená v hotelu des Iles Britanniques nebyla špatná. Měla jsem sen plný různých podob Wittgensteina; mimochodem, od chvíle, kdy jsem o něm mluvila – už je to dávno – jsem ho už neviděla a skoro jsem na něj nemyslela. Vzpomněla jsem si na něj, abych si řekla, proč už na něj nemyslím.
Dnes slavnost Matern[konec slova je skryt papírem vazby] za Palais de l'industrie (šaty ze surového plátna, vlasy volné, žluté botky, stejný klobouk, dobře).
Slavnost jako prodej na náměstí Masséna v Nice. Losy tomboly prodávali rytíři skřipce. Velmi krásné toalety, ty nejkrásnější; vévodkyně z Mouchy, dáma, která se jí podobá, dáma v bílém, krk pokrytý neobyčejnými perlami – říkali, že je to vévodkyně z Montmorency – a kněžna Souvoroffová. Ta poslední neprodávala vůbec nic. Ona a její dcera zůstaly chvíli s námi, pak jsme se rozešly. Zůstaly jsme sedět, potom jsem s mámou obešla zahradu. Vévodkyně z Mouchy mě stála deset franků, byla dnes tak krásná. Baron de Rothschild byl u dámy s perlami, prosila jsem mámu, abychom se vrátily a ještě ji viděly, máma se vrátila s váháním, myslela si, že chci vidět Rothschilda, protože jsem kvůli němu několikrát zrudla od té doby, co jsme v Paříži. V Nice se na mě hodně díval a jednoho dne, to jest skoro pořád, se zastavil jako přikovaný a díval se, když jsem procházela. A dokonce jednoho dne, když jsem byla ve voze s mámou a tetou, prudce se zastavil a díval se – tehdy teta řekla:
Imbecil, může se člověk dívat, když je to zajímavé, ale proč se tak zastavovat.
Bylo mi to velmi lichotivé, protože se díval vážně, jak mám ráda a jak je třeba se dívat.
Jednoho dne Barnola řekl tetě, že mě baron de Rothschild pokládá za rozkošné dítě nebo něco podobného. Dozvěděla jsem se to náhodou a byla jsem nesmírně [Škrtnuto: spokojená] potěšená.
Ach! Ten blažený čas uplynul, kdy se na mě dívali a pokládali mě za rozkošné dítě. Už nejsem holčička a ještě nejsem slečna, nejsem nic, bohužel!
Byla jsem pěkná jako holčička, bojím se [Škrtnuto: že nebudu], abych nebyla pěkná jako slečna. Vždyť jako holčičku si mě všichni všímali – nevím, jak to bude jako slečna.
Máma mě každou minutu přerušuje čtením „Le Figaro", rozčiluje mě to a prosím ji, aby se mnou už to štěstí nesdílela. Byla jsem dost znuděná na té slavnosti, neznám nikoho, nikoho, nikoho a nikoho! Je pravda, že si všimli mých botek, které byly velmi pěkné a roztomilé, ale to je ubohá útěcha. V radostech nacházím svou nudu, budu ještě opakovat své věčné stížnosti! Ne, to by bylo nudné, ovšem nic proti tomu nemám; pero píše dobře, inkoust je dobrý, papír také.
Odcházím, jak jsem přišla, bez zvědavosti a bez lítosti. Jedeme do Boisu, to mám raději.
Několik vozů ze slavnosti tam jelo jako my, ti, kdo byli v Boisu, se vraceli, a jeden z posledních byl Fedus, ve faetonu, ne ve fiakru; fiakr by byl lepší, protože je to jeho vůz, je dost ubohý.
Jely jsme, on se vracel, viděla jsem ho, protože máma řekla: A podívejme, Lambertoun. Usmála jsem se, obrátil se, udělala jsem vážnou minu; odvrátil se, zasmála jsem se, znovu se obrátil a já udělala zase důstojnou tvář. Také se smál. To je malý román, ať je tedy zamilovaný, řekla máma.
Nuže, já jsem do něj také zamilovaná, říkám se smíchem.
Máma si ho vždycky všímá a mluví o něm laskavě, protože si myslí, že mě obdivuje. Večeříme doma a už nevycházíme. Okna vedou na rue de la Paix, je to zábavné. Za sousedku máme paní Zveguinzoffovou.