Úterý, 26. května 1874

Ach, jak jsem unavená! Právě jsem napsala dlouhý dopis Hélène, odpověď. Pak ještě delší dopis tetě. Bolí mě z toho ruka. Včera jsem nepsala deník, lehla jsem si mezi mámu a Dinu, a ani nevím jak, usnula jsem. Když jsem se probudila, sebrala jsem sílu jen na to, abych se odtáhla do svého pokoje.
Ráno jsem byla velmi nadšená, v Auteuil byly dostihy, důležité dostihy, dvacet devět anglických koní. A navíc tam byla správná jména — a vévoda z Hamiltonu dával startovat své koně, Sir Johna, Fantôma, Mobile II. Počasí bylo nádherné. Dupala jsem radostí při myšlence na ty dostihy. Konečně něco, co miluji. Máma se vystrojila, bereme s sebou jáhna a Jaxu, nasazuji si slaměný klobouk. Jsem velmi veselá, vyjíždíme.
Ale na začátku Bouloňského lesíka — ó hrůzo! — velké kapky padají z rozhněvaného nebe.
Všechny ty krásné kočáry se zavírají a mizí všechny ty božské toalety, rty červené jako kaktusy, vlasy žluté jako klasové pole, oči hořící jako uhlí. Každé srdce se sevře, tiskneme se k sobě, zvedáme sukně, mačkáme si účesy. A všichni ti rytíři skřipce! Naprostá porážka.
Zůstáváme v kočáře a nic nevidíme, leje jako z konve.
Prezident a vévodkyně de Magenta jsou na svých tribunách, spousta smetánky. Ale prší. Závodiště v Auteuil je nádherné. Mnoho koní. Při dostihu o cenu třiceti tisíc se nebe nad námi slitovalo a déšť na pět minut ustal, jedenadvacet koní; museli třikrát objet dráhu, jedenadvacet překážek, čtyři vodní příkopy.
V prvním kole několik jich spadlo, ve druhém totéž a do cíle doběhli jen čtyři, Miss Hungerford byla napřed o délku a půl, ale náhle Dominus vyvinul nadlidské, vznešené úsilí — viděla jsem, jak kůň i žokej, zadýchaní, bez dechu, zuřiví, předbíhají Miss Hungerford o délku, ale v tom vznešeném rozmachu žokej nechal svého koně přeskočit Dominus přeskočil poslední vodní příkop, který už přeskakovat neměl. A kvůli tomu hrdinství ho zařadili na druhé místo, přestože Miss Hungerford předstihl — ale běda! příliš pozdě.
Pak déšť zase začal. Při tom dostihu mi bušilo srdce, bavila jsem se, žila jsem.
Jak to, že jsem ještě neviděla Feduse? Nezúčastnil se poslední střelby. Ale Rothschild nechybí. Vidíme ho každý den, líbí se mi. Meyer, ten starý Fric, bydlí u nás, ve Scribe. Mé zlaté pero už vůbec nepíše. Přesto je stále lepší než to, které jsem si právě vzala.
Na zpáteční cestě déšť ustal a návrat nebyl tak zlý.
Mnoho zavřených landó, ale také mnoho otevřených kočárů.
A paní Rosalie Léon v tom kupé, které jsem včera obdivovala. Ta opice v takovém kočáře! Viděla jsem Berthe Boydovou se sestrami. Je tlustá, ale hezká, a vypadá spokojeně a šťastně. Nepoznala mě, nebo mě poznat nechtěla. To druhé je jistější — a krutější. Ale co! Vracím se domů v příšerné náladě.
Trpím svým neduhem. Ten neduh přece známe: kočáry, toalety, společnost, marnivost, marnivost, marnivost! To je můj neduh. V hloubi duše jsem dobrá a láskyplná. Navzdory své marnivosti nikdy nebudu špatná žena, budu počestná a čistá.
Jaxa s námi večeří; koneckonců nikomu neubližuje. Skoro pokaždé jsem sázela na koně vévody z Hamiltonu — jaká trpká ironie.
Večer jezdíme kočárem, jsem zasněná.
Den dnes začíná švadlenami. Projížďka po Boisu. Prohlédly jsme si palácek na avenue de l’Impératrice, velmi hezký, malý, ale na úrovni, sto šedesát tisíc franků. Dnes večer jsem příliš unavená, abych se k tomu vyjádřila, tím spíš, že jsem to už napsala tetě v dopise.
Máma je nemocná, večeřeli jsme sami. Když jsem psala dopisy, slyšela jsem někoho zpívat, a velmi pěkně; ten hlas mi připomněl můj vlastní...
V Boisu bylo mnoho lidí, nikdo, koho znám. Ach, přece jen — lord Falkner. Když jsem ho uviděla, zčervenala jsem.
Kdy budu žít tak, jak se mi líbí?

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „drive“ (ve větě „Nous drive le soir“). ↩