Sobota 23. května 1874

Bůh vyslyšel mou modlitbu, ďáblice polevila.
Bloumaly jsme, bohužel! kolem Louvru; Dinin ráj, a nějaký muž na mě pohlédl a začal se usmívat — zatvářila jsem se pohrdavě a řekla jsem:
— Ten hlupák.
— Možná je to Rus, řekla máma.
— Pokud je to opravdu Rus, je to naprostý hlupák!
Ó můj Bože, jak bych byla šťastná, kdyby mi řekli, že ten drzoun je Rus! Jsem rozzuřená!! Moje róba způsobuje, že na mě tak zírají, protože mě jich několik pozoruje. Vyloupla bych jim oči. Trojnásobní drzouni!
Byla jsem s mámou u paní Angel, zítra odjíždí a my si bereme byt v tom hotelu, odjíždí s Bidigerem, a my si bereme byt té staré.
Dnes se hluboce stydím za všechna ta hloupá slova napsaná o vévodovi z Hamiltonu a kvůli němu. Bojím se ho, stydím se, sama nevím za co, ale je to podivný pocit.
Ještě jsem hledala svoje jádro a nenašla jsem ho; je to šílenství, a nejblíže k mému jádru je vévoda z Hamiltonu, a bojím se ho, stydím se na něj myslet a vzpomínat, kolik hloupostí jsem napsala kvůli tomu krásnému mládenci. Stydím se, že jsem tak často říkala milovat a láska, ta slova, která by měla zaznít jen zřídka a která jsem opotřebovala jako pár pantoflí. Co tedy řeknu, když... řeknu totéž, protože tentokrát... doopravdy, je to ponižující, ale je to pravda.
Ale teď jsem naštvaná, opravdu naštvaná kvůli tomu. A jak bych chtěla začít znovu, říct jednou bez přehánění to, co bylo třeba říct, a mlčet. Ale psala jsem tak hloupě, vzpomínám si, že jsem jednoho dne řekla: „Začínám ho milovat." To proto, že jsem si tehdy představovala, že si mě musí vzít, a že ho musím nějak oblíbit, chudák hlupačka! Líbil se mi už tolik, kolik se může líbit dítěti. Kdybych měla osmnáct let! Ale ve třinácti, čtrnácti letech byla moje vzplanutí směšná. Jak se za ně stydím!
Ten muž se mi velmi líbil jako osobnost. Měla jsem do svých zápisů dát trochu skromnosti, bylo by to vhodnější a vkusnější. Lepší pozdě než nikdy, naštěstí od teď píšu a cítím prostěji. Ostatně to bylo odpustitelné, byla jsem děťátko. To neznamená, že jsem teď dospělá, budu mít jistě hodně hloupostí k omluvě a šílenství k oplakání.
Přeji si, aby tento současný akt byl jedinou a pravdivou zpovědí mé duše.
První, kdo se mi líbil, byl Boreel, ale brzy jsem zjistila, že je všední a ošklivý, když mi řekli, že to byl Finot, řekla jsem si, líbí se mi, je bohatý, má titul, tak si ho tedy vezmu (právě v tuto chvíli mi jeho obraz prošel hlavou. K čertu skromnost, vážnost! Ach! Hamilton?) co jednoduššího, vskutku! Moje malá mysl to tak chápala. Když se mi líbí, musím si ho vzít.
[Poznámka: 1880. Všechno, co bude přeškrtnuto perem, má být vydavatelem vypuštěno.]
Pak se dozvídám, že ten ideál není Finot, ten byl pryč, a jednoho večera, když jsem se modlila k Bohu a ptala se ho, co mám žádat... Vévoda z Hamiltonu! mi řeklo něco. Ach, ten je aspoň tím, čím je. A od toho večera jsem prosila Boha, aby mi ho dal milovat a on mě, protože jsem ho velmi chtěla kvůli jeho titulu a majetku. Když si ho vezmu, musím ho milovat, to je jasné. Moje modlitby probíhaly tak každý večer; jedné noci mám ten sen, který jsem vyprávěla, kde jsem ho viděla z tří čtvrtin, následující den jsem ho viděla přesně tak, ve skutečnosti na promenádě Anglais.
Od té doby jsem si udělala povinnost ho milovat, bylo to zbytečné, protože tam byla láska na první pohled (představuju si, že se vyjadřuju pomalu, protože píšu pomalu, hloupá!), láska na první pohled, která se zprvu skoro nedávala cítit, to znamená, že jsem ji neuměla rozpoznat — bylo to poprvé, co jsem slyšela jeho jméno. Nikdy jsem na něj nemyslela, ale ráda jsem o něm říkala hlouposti. Pak přišel Boreel, ale i během Boreela, který trval osm měsíců, jsem toho druhého považovala za bytost zajímavou a zvláštní, podivnou a přitažlivou (říkám, že mi tak připadal, ale neříkám, že takový byl). Pak láska na první pohled, velmi pomalá vskutku, se skutečně začala projevovat večer té modlitby a od té doby narůstala crescendo.
Dnes, jako tehdy, mi nepřipadá jako jiní muži, ale považuju ho za božstvo, za něž se červenám, jehož se bojím a... a které miluji...

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „alla crescendo" — hudební termín, vzrůstající intenzitou.