Neděle, 24. května 1874

Při tomto posledním slově mě přerušila máma, jsou tři hodiny ráno, začíná naříkat a já, vyděšená, všeho nechávám, ukládám tento drahocenný sešit pod polštář a usínám, ale musím pokračovat.
Toť vše. Od té doby, co se vévoda z Hamiltonu oženil, povaha se mi změnila — nejsem si tím jistá. Ale jistá si jsem, že jsem jako mléko, do kterého kápla kapka inkoustu — říkala jsem to už dávno.
Po té svatbě jsem ztratila půdu pod nohama a jsem jako zpráskaný pes. Jsem ubohá, abych použila své oblíbené slovo. A proto se stydím.
Pokaždé, když myslím na vévodu z Hamiltonu nebo o něm píšu, cítím totéž, co bych cítila, kdybych někomu vyprávěla o plese, se kterým jsem počítala a kam mě nepozvali. Víc není co říci, příliš to vysvětluji, ale skončeme tuto lamentaci, protože moje zvířátka tam na mě čekají atd.
Mé nové šaty mi sluší velmi dobře, šedé lehké sukno, obruby na rukávech, límec, knoflíky, kapsy, černé stuhy. Paní Caroline šije jako nikdo jiný. Bojím se jen, aby ty šaty nepřipomínaly Gioinu toaletu — Gioiu sice obdivuji, ale podobat se jí zatím nechci. K tomuto modelu nosím malý černý plstěný klobouk, anglického střihu, není úplně dokonalý, ale snesitelný a nepodobá se nikomu.
V kostele několik lidí z Nice, kteří kazí dojem. Malá Skariatinová a její matka, úplně jako v Nice, víc neřeknu. Po mši jsme šly k jáhnovi. Včera večer jsme u něj byly.
Ve dvě hodiny jedeme do Versailles, strávily jsme tam jen dvě hodiny, neměla jsem čas mnoho vidět. Musím tam jet znovu, abych si všechno dobře prohlédla, já, která historii tolik miluji a která jsem dost četla o všech těch ženách a mužích, jejichž portréty tam jsou. Ludvík XIV. mi přišel ošklivý.
Z Versailles jsem viděla dost, abych si přála tam bydlet, vlastnit je!
Jsem ta nejbláznivější ze všech bláznic, chtěla bych vlastnit Versailles nebo něco podobného. Duch mě unáší do té doby, kdy se žilo tak dobře. Jak svět upadl!
Dnešní nádhera je prostota tehdejší doby.
Celá nadšená se dívám na tyto proslulé ženy.
Kráčím alejemi, kde kráčely všechny ty postavy, které známe jen jako legendy. Těžko si mohu představit, že žily, milovaly, těžko mohu uvěřit, těžko si mohu vybavit tyto zahrady a portiky a sály naplněné těmi krásnými, půvabnými, zářícími tvářemi, těmi slavnými muži, když vidím, jak dnes v neděli špinavý lid zaplavuje zahrady a palác, tyto pozůstatky neuvěřitelné minulosti, která se již nikdy nevrátí.
Chtěla bych se umět dobře vyjadřovat. Až tam příště pojedu, budu možná lépe naladěna psát.
Je nebezpečné, abych tam jezdila, když jsem poprvé zatoužila vlastnit Versailles, napodruhé možná zatoužím po Ludvíkovi XIV.