Čtvrtek 21. května 1874

Ach! Bylo by příliš dlouhé vyprávět, jak mě mučí!! Mám snad taky vinu, ale to není důvod mě sžírat, hlodat, požírat nářky a prosbami, předpověďmi všelijakých neštěstí!!!!!! Zuřím, nechala jsem uniknout nedůstojná slova, ale ze mě udělají ďábla, bláznici, vzteklici!!. !!
Dnes ráno po mši u jáhna se zůstalo — proti mé vůli — na jídlo cibule atd. a mě nechali bez oběda. Už jsem tam zuřila. Ale všechny ty bídy se dějí s chladnokrevností, přirozeností a s předstíraným utrpením!!!! Neříkám, že jsem anděl, že to snáším, ne, ale ze mě dělají ďábla!!! !!. !!! pak pro procházku v Bois byla půvabná předehra. Nakonec večer jsme mohly mít lóži na „Bagatelle", po představení v divadle byla další scéna v hotelu! Ó! Dávají mi draze zaplatit za takzvaná potěšení a rozmary!!!
Půjdu se modlit k Bohu, aby mi odpustil a zachránil mě!!.
[Škrtnuto: Myslím, že]
Copak jsem všechno neslyšela! Výčitky mému rodu, mému jménu, mému otci, jako by to byla má vina, že si moje matka vzala mého otce! Nejkrutější a nejponižující slova, která nikdy nezapomenu, která snad odpustím. Slova, která ve mně vzněcují touhu po pomstě, která rozpalují celou mou krev, která mi [Škrtnuto: ducha] mozek převracejí, která ze mě dělají šílenou! Odkud se bere ta nenávist?!
I proti své vůli věřím, že je to kvůli rozbité existenci, ustavičnému zklamání a ponížení. To jsou polehčující okolnosti; navíc věřím, že nemoc zatrpčuje povahu, pak je i něco mé viny, ale ne do takové míry. Nepovažuju se za vinnou — dráždí mě od narození?
Bůh přikazuje odpouštět.
Odpustit! Mohu to, můj Bože?! Nechci být vznešená, to by znamenalo být ctižádostivá před Bohem, nechci odpouštět. Nemohu to v tuto chvíli! A přece je to ten pravý okamžik, to těžké. Musím se [Škrtnuto: přesvědčit] přemoci! Půjdu se modlit!
Jak slabé je to, co jsem řekla, oproti tomu, co jsem cítila.