Pondělí 18. května 1874

Je to opravdu otravné, dosud jsem nenašla klobouk.
Procházky po Champs-Élysées se mi staly nutností, ale nechodíme tam každý den.
Při návratu z dostihu jsem znovu uviděla Gioiu.
Jdeme do divadla Gaîté na „Orfeus v podsvětí", který byl právě přeměněn na operu buffa-féerii. Divadlo je samo o sobě velmi pěkné, lóže jsou pohodlné (což je tu vzácností) a ladné — a běda! žádné lóže! Seděla jsem na balkóně s odporným kloboukem. Ó!!!
Inscenace i kostýmy i umělci jsou dokonalé (kromě Amora, který by mohl být lepší).
Efekty a scény jsou obdivuhodné, zkrátka všechno je krásné a je to pravá féerie – opera buffa.
Ty kostýmy se mi tak líbí! Tak tedy. Pořádala bych plesy v takových kostýmech, ale bohužel jsou příliš odvážně vystřižené (právě to je dělá rozkošnými) a lidé by kvičeli pohoršením, hlavně ty staré, ta košťata.
Daly by se pořádat, ale takhle. Založila bych společnost, kam by se přijímalo s přísahami a zkouškami diskrétnosti, jako svobodní zednáři. Dbalo by se na to, aby se přijímali jen lidé krásní, anebo alespoň toužící být krásní. A pak by se je zasvětilo. V podstatě na tom není nic zlého, ale pochybuji, že by se tajemství zachovalo. Jak by to bylo krásné. Ty kostýmy jsou tak slušivé, tak ladné, tak rozkošné. Ta společnost je neuskutečnitelný nesmysl, ale sama, u sebe, pro sebe budu naprosto nosit kostým Venuše z „Orfea". U sebe, až budu sama, nikdo mě neuvidí.
Vsadím se, že kdyby měli všichni pěknou postavu, nikdo by proti těm kostýmům nic neřekl, a ostatně to ani není tak neslušné. Je to tak krásné!
Hlediště bylo na výši. S potěšením jsem tam spatřila barona Rothschilda, toho, který byl v Nice.
[Škrtnutý řádek]