Neděle, 17. května 1874

Do kostela, pak k jáhnovi, kde mě překvapil jeden pán. Pan Arsenieff. Při obědě u téhož jáhna mi řekl, že musím mít manžela mírného jako beránek, který by padl pokaždé, když kýchnu. Pak mě tituloval milady, pak řekl, že se vdám za Angličana, [Škrtnuto: že budu mít] že se budu líbit Angličanům, [nečitelné] když se líbím Rusům — co teprve Angličanům — a poprosil mě, abych ho pozvala na svůj zámek v horách Skotska. Je to starý original a velmi duchaplný, jeho žena taky není špatná.
Jdeme do hotelu, měním si klobouk, ještě mi tady žádný neudělali a jsem zoufalá se svou hlavou.
Jsem oblečená v New Scotlandu, Manby a Massa! Je to odporné! Jsem dost zmatená a ubohá; nemám svůj švih. Ve dvě hodiny třicet odjíždíme na dostihy, poslední den jarního meetingu. Dostihům v Paříži nerozumím, nikoho neznám, nejsem oblečená a nudím se. Chvíle, kdy koně startují a dorazí do cíle, jsou bezpochyby strašné — povznášejí mě na duchu, rozjařují, nadchnou mě.
[Marie vytrhla a odstranila spodek stránky, pak pokračovala v deníku na rubu.]
Poblíž Madeleine vidím Wittgensteina ve fiakru a máma mi říká právě ve chvíli, kdy zrudnu: „Je to on."
— A já červenám, jaké neštěstí, atd. atd. „Můj zeť prochází. Škoda, že stačí slyšet jediné slovo, abych zrudla."
Tentokrát to nezačínám já, ale máma. Když mi řekne nějakou hloupost, beru si to k srdci a osoba, o níž žertuje, se mi stává... blízkou a příjemnou. Bezpochyby když je ta osoba taková, jak mám ráda — ostatně máma to tak říká jen o slušných lidech, jen o dvou. O prvním neřekla nic, co by mě dojalo, ale i tak to řekla hezky.
To mě přivádí k myšlence, že nikdy neviděla vévodu z Hamiltonu bez mimořádného překvapení [Na okraji: Sledovala jsem to překvapení s obrovským nadšením. Vidět, jak máma oceňuje, co jsem milovala, bylo štěstí. Obecně jsem zbožňovala mluvit o něm co nejhorší a slyšet co nejlepší], stačí se podívat do mého tehdejšího deníku — a ten byl tehdy teprve velmi málo rozvinutý.
A já, ani já jsem ho neviděla klidně — naopak, všechno se ve mně převracelo a pokaždé dopadal jako meteorit. Pokaždé se mi zdálo, že ho vidím poprvé, a pokaždé bylo překvapení větší a pocit vždy nový. Co tady říkám, není přehnané — je to možná méně, ale nikdy víc.
Včerejší hrůza pominula a mně, běda, se zdálo (neodvažuji se to říct najisto) při návratu z dostihů, že nikdy nebudu milovat muže tak, jak miluji vévodu. Že nelze milovat jiného než jeho. To není to, co jsem chtěla říct, to není ani to, co jsem cítila. Co tady říkám, je banální, všední...
Proč tedy pláču?
V návaznosti na ty žerty jsem myslela na knížete z Wittgensteinu, ptala jsem se, zda se může líbit. No ano, může se líbit, je dokonce hezký. Když si představuji, že s ním mluvím, je to vždy to samé — zdá se mi, že bych mu řekla s pláčem:
Ach, kdybyste věděl, jak miluji vévodu z Hamiltonu.
Slíbila jsem, že nic nebudu skrývat, abych to nemusela později vysvětlovat. Ale k čemu by bylo tohle čmárání, kdybych skrývala. Trochu se stydím přiznat svou hloupost, že poslední dny hodně u Bosdliových. A nechávám svou fantazii jít všemi směry. Vždy potřebuji někoho, na koho myslet, protože Hamilton je nad myšlenky. Vskutku se nikdy nemohu přinutit myslet na něj [Škrtnuto: nějakou dobu] několik minut za sebou, uvést ho do svých snů. Proběhne jako blesk; převrátí mě, dojme a zmizí — a zanechá mě úplně poraženou.
Myslela jsem, že bych si klidně vzala Wittgensteina, kdyby o mě stál, ale vévoda tam byl přesto.
Večer ve Variétés „La Périchole" se Schneider. Je rozkošná.
Naproti byl mladík úplně jako Rémy. Máma, Dina a já, dívaly jsme se na něj celou dobu, abychom se ujistily. Máma chtěla poslat Triphemdose, ale to zvíře nešlo. Pokud to byl on, nechtěl mě poznat. To je špatné a uráží mě to. Zvlášť když máma řekla:
— Ach opravdu, s Boydem román pokračuje.
Máma a Paul říkají, že to není on, Dina a já říkáme, že to on je. V každém případě je to malé rozptýlení.
Milovala jsem Hamiltona; od té doby, co o něm máma mluvila tak hezky, stal se mi posvátným — a od té doby, co ho už nevidím, zbožňuji ho jako šílená. Dokonce se za to stydím.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „milady" — anglický titul. Arsenieffova předpověď anglického manželství.
Pozn. překl.: Dodavatelé látek a oděvů z Nice — nosí staré niké šatstvo v Paříži.
Pozn. překl.: „Aérolithe" (meteorit) — Mariin pozoruhodná metafora pro Hamiltonův dopad. Každé spatření ho zasáhne jako padající hvězda, vždy nové, vždy překvapivé.
Pozn. překl.: „Bosdlia's" — nejasný odkaz, možná jméno osoby, místa nebo zkomolenina.
Pozn. překl.: „La Périchole" (1868), opereta Jacquesa Offenbacha. Hortense Schneider (1833–1920) byla nejslavnější operetní sopranistka éry, vytvořila tuto roli v roce 1868. Vidět ji vystupovat byla významná kulturní událost.