Úterý, 12. května 1874

Jsme v Paříži, jak jsem ráda, ale tak ráda! Našla jsem, co jsem hledala. Paříž! Paříž! — to je to, co miluji.
Dvě hodiny hledáme pokoje. V Grand Hotelu není nic volného, bereme malý apartmán v hotelu Scribe. Máma chce tropit scénu, ale právě jsem jí řekla: „Mamo, jsem tak dobré nálady, že vám nebudu odpovídat, ať řeknete cokoliv ať řeknete cokoliv, bude-li vám po chuti mě bít, prostě odejdu, to je všechno.“ Jsem skutečně tak veselá, že je to divné. Napadlo mě, že dostanu rakovinu v levém prsu, protože mě tu čas od času bolí. Vážně jsem mámu upozornila, ale ona říká, že je to hloupost. Nevím, jaká falešná pýcha jim říká, že je to že tomu nemají věřit, jako bych byla nesmrtelná. Upozornila jsem je — jestli umřu, tím hůř pro ně. Oplakávat mě už bude jejich věc.
Zavazadla máme na nádraží a já jsem zrovna vylezla z vany; musím zůstat zabalená do prostěradla, bez spodní košile. Ach, to neštěstí! Dýchám, žiji, nejsem už v Nice.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále rusko-francouzsky: „Ché malheur“ (ruské „Che“, co, + francouzské „malheur“, neštěstí). Marie přepíná do rodinného ruského jazyka, když citově vykřikuje. ↩