❦
Pátek 8. května 1874
Vendredi, 8 mai 1874
Opět jsem plakala a reptala. Strašně mě dráždí. Copak nedosáhnu ničeho bez křiku a nářků? „Nyní se mi začínají ozývat žalostné hlasy.1“
J’ai encore pleuré et grondé. On m’irrite terriblement. Ne pourrai-je rien obtenir sans cris et lamentations. « Ora incomincian le dolenti note a tarmisi sentire ».
Takto začínají všechny naše cesty. Copak musí být každá radost otrávená?
Voilà le commencement de tous nos voyages. Faut-il que chaque plaisir soit empoisonné ?
Dočetla jsem „Vikomta de Bragelonne“.2 Závěrečná část je příliš srdcervoucí, několikrát jsem nedokázala zadržet slzy, jindy jsem vstávala rozhořčená, dojatá, zarmoucená, se sevřenými pěstmi. Jaké dítě!
j’gj –fini « Le vicomte de Bragelonne . La dernière partie est trop déchirante, plusieurs fois je ne pus retenir mes larmes, d’autres fois je me levais indignée, touchée, chagrinée les poings serrés. Quelle enfant !
Od rána do šesti hodin jsem téměř nepřestala plakat. Stává se mi to skoro pokaždé, když se mi zdá o knížeti Wittgensteinovi — dnes v noci jsem ho viděla zcela jasně, jen byl ošklivější, než je ve skutečnosti. Proč se mi nikdy nezdá o vévodovi?
Depuis le matin jusqu’à six heures je n’ai presque pas cessé de pleurer. C’est presque toutes les fois lorsque je rêve du prince de Wittgenstein, cette nuit je l’ai vu bien distinctement, seulement il était plus laid qu’il n’est. Pourquoi ne rêvai-je jamais du duc ?
Poznámka editorů
[Pozn. red.: zde byla v deníku Mariina kresba.]
[Note de l’éd. : ici un dessin de Marie dans le journal.]
Mimochodem, onehdy jsem si pomyslela, že je to dost zvláštní a ponižující — zamilovat se do muže, kterého člověk nezná, s nímž nikdy nemluvil a který nikdy nemůže, který nikdy nemůže... no! Je to jedno, je to každopádně ponižující, to (můj ubohý profesor latiny mi všechno vysvětluje špatně, dvakrát mi nechal změnit pravopis slova Fedus, já jsem nechtěla psát hrabě Fœdus, ale Fedus, tedy f e. Zmátl mě a přinutil psát hlouposti, ten trojnásobný hlupák! které dělám).
A propos, je pensais l’autre jour que c’est bien étrange et humiliant de se mettre à aimer un homme qu’on ne connaît pas, auquel on n’a jamais parlé et qui ne peut jamais, qui ne peut jamais... enfin I c’est égal, c’est tout de même humiliations, ce (mon misérable professeur de latin explique tout de travers, il me fit changer deux fois l’orthographe de Fedus, je ne voulais pas nommer le comte Fœdus mais Fedus, bien f e. Il m’a embrouillé et m’a fait écrire des bêtises, cette triple bête ! que je fais).
A přesto to není jen představivost, k Alkibiadovi3 cítím něco zvláštního, něco, co si nedokážu vysvětlit, ve své nevědomosti usuzuji, že ho miluji. Trápí mě strach, že budu v tomhle deníku působit směšně. Před dvěma lety jsem byla dítě, miminko, teď nejsem o moc víc, ale aspoň má osoba nabyla slušnější podoby a vypadám na sedmnáct let. Když si pomyslím, jak jsem asi musela být směšná s tou svou podivnou žaketkou a těmi tak vysokými límci! Nosila jsem to všechno z lásky — ne, z obdivu k osobě pana de Hamiltona, jenž nosil šaty z téže látky jako moje žaketka a límce vysoké a vpředu sklopené. Snažila jsem se také napodobovat jeho gesta a pózu, jeho pohled, dokonce i jeho tvář. Teď, když to pominulo, mohu říct všechno. Od nynějška budu říkat celou pravdu, aniž bych cokoli tajila, abych se nemusela uchylovat k vysvětlováním, která mohou být s odstupem od události neúplná nebo nepřesná.
Et cependant ce n’est pas de l’imagination, je sens pour Alcibiade quelque chose d’étrange, quelque chose que je ne peux m’expliquer, dans mon ignorance je conclus que je l’aime. Ce qui m’ennuie, c’est que je crains de paraître ridicule dans ce journal. Il y a deux ans j’étais une enfant, un bébé, je ne suis pas beaucoup plus maintenant mais au moins ma personne a pris une apparence plus convenable et j’ai l’air d’avoir dix-sept ans. Quand je pense comme je devais être ridicule avec ma jaquette drôle et les cols si hauts ! Je portais tout cela par amour non, par admiration que j’avais pour la personne de M. de Hamilton qui portait les habits de la même étoffe que ma jaquette, et des cols hauts et rabattus devant. J’essayais aussi d’imiter ses gestes et sa pose, son regard, même sa figure. Maintenant que c’est passé, je peux tout dire. Dorénavant je dirai toute la vérité, sans rien céler pour ne pas recourir à des explications qui éloignées du fait peuvent être incomplètes ou inexactes.
Pamatuji si, jak jsem se jednou příšerně oblékla: žlutá žaketka z chlupaté látky, růžový hamiltonovský límec a kravata z červeného saténu. Naštěstí jsem vyjela kočárem a nebylo moc lidí. Byla jsem zářivá, spokojená. Nyní jsem nad těmito extravagancemi nebo šílenostmi nebo výbuchy. Už se nepoddávám takovým obdivům, které by mě mohly zesměšnit. Obdivuji, ale neklamu se. Co je vznešené u muže, je ohyzdné u ženy. Každým rokem se zlepšuji4 a čím dál víc chápu své nedostatky.
Je me souviens un jour je m’habillai terriblement, une jaquette en étoffe velue couleur jaune, un col Hamilton de couleur rose et une cravate en satin rouge. Heureusement que je sortis en voiture et qu’il n’y avait pas beaucoup de monde. J’étais radieuse, satisfaite. Je suis à présent au-dessus de ces extravagances ou folies ou transports. Je ne me livre plus à ces admirations qui peuvent me rendre ridicule. J’admire mais je ne me fais point d’illusions. Ce qui est sublime chez un homme est hideux chez une femme. Chaque année je improve et je comprends de plus en plus mes défauts.
Kdybych byla dáma, tyto extravagance by mi do jisté míry slušely, ale v mém stavu — fuj!
Si j’étais une dame ces extravagances m’iraient jusqu’à un certain point, mais dans mon état fi !
V šest hodin vycházím s Dinou, obcházíme přístav. Je tak chladno, že je skoro zima.
A six heures je sors avec Dina, nous faisons le tour du port. Il fait si frais qu’il fait froid.
Ukradli mi den — jedeme až v neděli — a ukradli mi Piccona, milého Piccona, který mě začínal znát a kterého jsem začínala milovat.
On m’a volé un jour, nous ne partons que dimanche et on m a volé Piccon, ce cher Piccon qui commençait à me connaître et que je commençais à aimer.
Paul prodal mého psa tomu mizernému Židovi, který za něj možná chtěl deset franků. Neřekla jsem o tom nic; myslím, že můj ctihodný bratr mě chtěl rozčílit, takže mu naschvál nedám nic znát.
Paul a vendu mon chien à ce misérable juif qui en voulait peut-être dix francs. Je n’en ai pas parlé; je crois que mon digne frère a voulu me fâcher, aussi pour le dépiter me garderai-je bien d’en rien faire paraître.
Večer najednou jedu do divadla, dávají komickou operu, nikdy jsem neviděla „Caïd“.5 Bylo to zábavné, ale méně než Durandovy u Lewina, kde donedávna vládla paní Prodgersová, a paní Prodgersová v lóži vedle Lewina u Saëtoneho naproti. Jako vrchol poslaly Durandovy bonbony paní Prodgersové — bonbony, které jim přinesl Lewin. Ubohá Prodgersová, jak tě lituji!
Tout d’un coup le soir je vais au théâtre, on donne un opéra-comique, je n’ai jamais vu « Le caïd ». C’était amusant mais moins que les Durand chez Lewin où naguère régnait Mme Prodgers, et Mme Prodgers dans une loge à côté de Lewin chez Saëtone vis-à-vis. Pour final les Durand envoyèrent des bonbons à Mme Prodgers, des bonbons que Lewin leur avait apportés. Pauvre Prodgers, je te plains, va !
Ale tyhle Durandovy, co skáčou, smějou se, naklánějí se, křičí, drží se křečovitě, šklebí se jako opice! Tyhle Durandovy se svým udiveným výrazem, obloukovitým obočím, bujaře pootevřenými ústy a pažemi jako mlýnská křídla — jsou otravné a hloupé. Clémentine má divný obličej, udivený, dychtivý, tupě se šklebící; je si jistá svou krásou, tahle ohromující holka. Tu krásu jí ovšem rozhodně upírám! To není krása — je to čertova krása a hrozné způsoby, to je všechno.
Mais ces Durand qui sautent, qui rient, qui se penchent, qui crient, qui se cramponnent, qui grimacent comme des singes ! ces Durand avec leur air étonné, leurs sourcils arqués, leur bouche entrouverte gaillardement et leurs bras allant comme les ailes d’un moulin, ces Durand sont agaçantes et stupides. Clémentine a une drôle de figure, un air étonné, avide, hébété grimaçant; elle est sûre de sa beauté, cette fille épatante. Sa beauté que je lui conteste par exemple ! Ce n’est pas une beauté, la beauté du diable et des manières terribles, voilà.
V lóži nás bylo pět: já, Dina, Nadia, Bête a Bijou — jedním slovem v rodinném kruhu.
Nous étions cinq dans la loge: moi, Dina, Nadia, Bête et Bijou, en famille en un mot.
Poznámky
Pozn. překl.: V originále italsky: „Ora incomincian le dolenti note a tarmisi sentire“ — citace z Danteho Božské komedie, Peklo V.25–26, kde se poutníkovi na prahu druhého kruhu začíná ozývat nářek zatracených duší. Marie přirovnává rodinné přípravy na cestu ke vstupu do pekla. ↩
„Vikomt de Bragelonne“ (1847–1850) — závěrečný díl trilogie o d’Artagnanovi od Alexandra Dumase staršího, pokračování románu „Tři mušketýři“. Konec románu zahrnuje smrt Athose, Porthose a d’Artagnana. ↩
Alkibiadés (450–404 př. n. l.) — athénský státník a vojevůdce, symbol krásy a ctižádosti. Marie používá toto krycí jméno pro vévodu z Hamiltonu. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „improve“ (Marie píše „je improve“). ↩
„Le caïd“ (Caïd) — komická opera Ambroise Thomase (1849), odehrávající se v Alžírsku. ↩