Úterý 5. května 1874

I dnes jsem hezká.
Pan, paní a slečna Filimonoffovi se k nám přišli rozloučit. Sešla jsem až do... jak mám pojmenovat ten průchod, tu klenbu a ten koridor, budiž tedy klenba.
Když jsem líbala Maniu, viděla jsem, že na ulici u domu sedí ve fiakru nějaká dáma a vedle fiakru pan Blancho. Dívali se na mě. Zůstala jsem schválně déle; byla jsem ráda, že mě vidí, protože jsem vypadala velmi dobře, tak dobře, jak jen mohu vypadat.
Ubohou kněžnu zachvátilo cosi jako blouznění a mluvila z cesty, dnes je při smyslech, ale zůstává na lůžku. Už několik dní bydlí u paní Daniloffové. Dnes ráno jsem za ní šla, pěšky, úplně sama se svými dvěma psy Praterem a Picconem.
Bylo velmi krásně, nešla jsem, létala jsem a opájela se tím čistým vzduchem... navzdory uličce. Chtěla jsem někoho potkat, sama nevím koho.
Vyšli jsme v pět hodin, šla jsem objednat plán zahrady. Na květen je v Nice velmi chladno.
Byl u nás Muž bez lebky; přišel s nějakými papíry od notáře. Smála jsem se, když jsem u nás viděla jednoho z bataklánů mladé Nice.
napříč stránkou
Muž bez lebky je Fiouloulou, který má skutečně velmi plochou lebku.
Faktem je, že mě moc obtěžují kvůli těm ubohým stromům.
Po večeři jdeme pěšky, já, Dina, máma a paní Anitchkoffová se svými potomky. S mámou jedu ve fiakru na Promenádu, pořád mluvím, snažím se to vysvětlit, abychom se už nehádali, ale člověk nechápe, když nechce chápat!
Teď už na všechno zapomínám! Ať je to, jak chce, chci odjet.