Pátek 1. května 1874

Kdy konečně odjedeme? Učiň, Bože můj, aby byla máma zdráva a my mohli odjet!!
Bylo tak krásně, že jsem si mohla obléct své modré zimní šaty, které jsou po těch nicejských požehnáním a rozkoší. Vzala jsem si peníze a obešla jsem všechny obchody s potravinami, hledajíc dobré věci. Jsem tak mlsná kolem sedmé hodiny.
Jak je krásná noc! Právě jsem zavřela dveře na terasu. Nebe bylo modré, měsíc téměř v úplňku nádherně osvětloval tuto krásnou oblohu, proti níž se černě rýsovaly město, hory a naše vysoké palmy. Dívala jsem se na nebe, na měsíc, na černou hmotu a vůbec jsem na nic nemyslela, jak je člověk takto šťastný.
[Pozn. red.: zde byla v deníku Mariina kresba.]