Sobota, 25. dubna 1874

Zase na 55. Máma, já, Dina a Walitský, my tři jsme zbourali metr zdi na terase.
Skoro každý den tam chodíme. Ráda se tam procházím, protože vím, že ta země je moje, ty stromy, ten dům, všechno je moje, a je mi tam volně a obdivuji každou maličkost.
Vracím se na lekce, ale v půl sedmé se jdu s Dinou projít po promenádě.
Měla jsem chuť jít do divadla, v sobotu by se mi to hodilo, ale bohužel! žádné lóže. Dobře jsem povečeřela, četla jsem Bragelonna, který mě dost baví, a teď píšu, je dvacet minut po desáté.
Cítím se trapně, když chci mluvit o vévodovi, protože o něm mluvím příliš často, a přece jinak nechci.
Hlavně slovem milovat jsem příliš často plýtvala, a to proto ztratilo mnoho ze své síly. Vážně se ptám, co k vévodovi vlastně cítím? Nemohu to pochopit. Jeví se mi úplně jinak než ostatní a dokonce... dokonce i v tuto chvíli, když se snažím to vysvětlit, nemohu. A je to divné — chtít vysvětlovat věc, které člověk sám nerozumí. Nicméně...
Miluji ho opravdu?