Neděle, 19. dubna 1874

Howardovi nás v kostele pozvali na zítřejší večer na taneční večírek pro děti (nové šaty a klobouk). Několikrát jsem prosila mámu, aby šla k Lewinovi, není času nazbyt, protože úterý je ten den; když nepůjdeme, zítra už možná bude pozdě.
Souhlasí, že půjdou zítra.
Včera mámě představili jistého džentlmena, pana Tchernichoffa; dnes přišel na návštěvu.
Vypráví se o něm velmi ošklivá historka. Jeho první žena se otrávila, někteří říkají, že ji otrávili, a on si potom vzal dámu, která jeho ženu přivedla do hrobu tím, že ji o něj připravila. Zemřela ze zoufalství.
Říká se, že mu žádná žena neodolá. Pche! Nesmysl. Je to starý pes s téměř hrubými způsoby, typ Sachy Lautreca, to je nejlepší popis jeho osoby.
Jdeme s ním na výstavu, ale je tam příliš lidí, dnes se neplatí. Pak zmrzlina v London House.
Řekl „prach“ přesně v tom smyslu jako já, ví, co to je. Byla jsem překvapená a zčervenala jsem. Když jsme spolu prohlíželi 55, vyslovil přesně tytéž myšlenky jako já o cypřiších a o všem. „Nu, setkáme se jindy,“ řekl.
Myslí úplně jako já, čte mi slova ze rtů, jsem překvapená. Jsem užaslá.
škrtnutoVečer se rozzlobím, bylo domluveno, že půjdeme na soutěž pěveckých spolků.
(Historka, na kterou mohu zapomenout. Pan Walitský bude mít souboj s jiným mužem, protože ho plácl přes ruku.)
Byla jsem u Pattonových. Nathalie mi ukázala dům a pak jsem se nudila v zahradě.
Večer se rozzlobím. Ve zkratce toto: bylo domluveno, že v osm půjdeme na Promenádu na soutěž pěveckých spolků, ty noční iluminace jsou krásné. Cestou zajdeme k Musette a najdeme tam Vivianiho, který nás zítra zve do Beaulieu. Máma mívá občas takové výbuchy jako Olga Anitchkoffová; inu, beze slova odešla a my jsme zůstaly do desíti. Nakonec, hlavně když jsem se ocitla na ulici, jsem se rozzuřila.
Auguste nám říká, že madame je v London House, a skutečně najdeme ji tam s Walitským, Georgesem a Tchernichoffem. Byla jsem rozzuřená a řekla jsem pár slov, abych jí to dala najevo.
Neřekla bych nic, kdyby chodila do London House na večeři, na oběd atd., nežádám, abych tam mohla. Nechci tam chodit. Co mě zlobí, je, že si počíná jako Olga, jako zběsilá, jako bláznice!
Zase za to může nedostatek známostí; kdyby člověk vídal muže častěji, zvykl by si a uměl by se chovat pořád stejně, a ne v nárazech a zákrutech.
Ten pán je pravý Lautrec; vtipkuje jako já, ale mluví špatně francouzsky.
Zuřila jsem, ne proto, že jsem nešla do městského parku, ale kvůli tomu trhavému chování a šílenému dráždění. Působí to na mě stejně, jako když mluvím a nikdo neodpovídá, jak to dělá máma, teta, Walitský a Paul; celá ta krásná tlupa cherubínů. Není na světě nic, co by mě dokázalo tak rozzlobit.
Musím psát nesmysly, protože zuřím. Kdo cítí jako já, ten mi porozumí.
Pan Lautrec doprovodil mě a Dinu ke kočáru (odjížděli jsme ve dvou skupinách), zdrží nás ještě několik minut, mluví se strojenou upřímností, ale velmi přátelsky, je-li to správné slovo, několikrát mi podá ruku, chce mě přinutit, abych přiznala, že jsem byla rozmarná, když jsem odmítala jeho oranžádu, a rozejdeme se jako dobří kamarádi. Pokaždé, když mi podával ruku, podala jsem mu pátý, čtvrtý a třetí prst levé ruky. Mluvil tolik a tak, že jsem ho brala jako starou známost, a lehce jsem ho poklepala po ruce a řekla: „Ano, ano,“ jako dobří kamarádi, „na shledanou, v Paříži.“ Je úplně jako já, škoda že je to muž; jinak bych byla jeho přítelkyní. Ale docela dobře mohu, je starý a ženatý a vůbec ne podle mého vkusu. Ty způsoby mě nepřekvapují, protože je přesně jako já; barví si vlasy a podobá se starému Emilovi a Zenkovskému.
Už není vidět toho milého chlapce, který se mi tolik líbí, jaká škoda. Moc se mi líbí, ten mladý Emile. Nedivím se, že se Lautrec č. 2 líbí ženám. Dokonce i máma se nechá chytit.
Budu se líbit mužům, když jsem jako on?
Je to dobrý kamarád a měla bych ho ráda, kdybych neviděla, že se trochu dvoří mé matce. Přesto je to velký chvástoun a jeho prostota je předstíraná, ale té strojenosti si všímám jen já, ostatní to berou za bernou minci.
Ale znám sebe a znám jeho; já jsem lepší než on.
Lewin se od Clémentine nehne, je všude po jeho boku; určitě jsou zasnoubení, jinak je to nevysvětlitelné.
Nudila jsem se u oken paní de Mouzay, ale přišel /7 a ta okna jsem už nechtěla opustit. Dívala jsem se dolů na odporný dav lidí a nahoru na odpornou záplavu hvězd; existuje jen on, čím je vzdušnější, tím víc ho zbožňuji, protože jsem ho už dávno přestala milovat, zbožňuji ho. Když na něj myslím, jsem hned tak jemná, tak klidná, tak dobrá, už nejsem z tohoto světa, když jsem s ním.
Čas plyne, on se vzdaluje a já ho miluji. Uvidím ho jednou, jak, kdy, kde? Budu mít příležitost mu říci, jak jsem ho milovala, jak drahý mi byl?
Jak ho uvidím? Ach! Jakkoli, jen když ho uvidím, když s ním promluvím; ne, zdá se mi, že mluvit nedokážu.
Až ho za deset let uvidím, možná mi bude připadat groteskní a nehodný, ale zatím ať ho nebe chrání, ať je šťastný a ať ho zase uvidím – to jsou má přání.
A kdyby... jednou, ano... ach ne!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „They consent to go to-morow.“ ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky (tento a dva následující odstavce). ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Sono meravigliata“. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „we find her there with Walitsky, Georges and Tchernichoff. I was furious and I said a few words to show it to her.“ ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „tutta quella bella brigata di cherubini“. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩