Sobota, 18. dubna 1874

28 je prostě pan Zaitchenko, Palajka je komorná u nich a jsou to obchodníci nebo něco takového. Máma říká: „Myslela jsem, že to je aspoň nějaký princ.“ Já jsem také myslela, že to je něco, ale když to není nic, už není 28, ale prostě Zaitchenko.
Přinesli mi šaty, které jsou naštěstí nositelné (světlé šaty, slaměný klobouk, sluší), celek působí dobře, hlavně originálně a velmi jednoduše. Jdeme do předměstí, které ti dobří lidé z Nice vybudovali kolem městského parku, poslechnout si všechny ty hudební kapely z Mentonu, Cannes atd. atd. Bylo to hezké, ale jen pár lidí. Leesovi z London House byli přivedeni ke kočáru. Paní Azarevitchová a W. přišli a zůstali u nás. Chudák Azarevitch, červená se, když se mluví o Kechko, o té strašlivě krásné dívce s tak odporným jménem. Byla jsem skoro veselá. Jen nevím, proč máma držela tvář stále obrácenou k zahradě, takže Azarevitch několikrát mluvil do prázdna; mohla jsem jí to říci a bylo mi to nepříjemné.
Získala jsem zpátky všechno, co jsem prohrála, asi 220 franků, a ještě jsem vyhrála 50. Troufám si říct, že pan Soucap už není.
Uvažovala jsem, že půjdu do divadla, dnes je náš den v lóži, ale zůstala jsem doma. K čemu se ukazovat písaři a spol.? A kromě toho mi připadalo mnohem lákavější zůstat doma a myslet na něho. Mezi ním a Marií Stuartovnou je podobnost, proto jsem četla její historii u Sainte-Beuva. Šla jsem spát pozdě, protože přišla Dina a povídala... Už několikrát mě zdržela dlouho do noci; tomu se musí zabránit.
napříč stránkou
slovem clerk myslím Fiouloulou.
Řekla jsem, že si vezmu prvního, kdo se objeví, pokud bude mít krásné jméno, krásné postavení a krásný majetek. A to je pravda! Líbí se mi jen „můj vévoda“, ostatní jsou pro mě stejní, kromě ovšem nějaké nepřekonatelné antipatie. Líbí se mi jen vévoda; mohla bych trávit hodiny, celé dny myšlenkami na něho, a neunavilo by mě to — naopak, čím víc na něj myslím, tím víc na něj myslet chci a tím větší radost z toho mám, nesmírné dobrodiní. Nikdy jsem na něj (nedokázala) myslet tak jako na mnoho jiných ve svých fantaziích; stačilo by mi ho vidět, ale nemohu. Vždyť ke mně mluví i v představách. A vidím-li ho, vidím ho tak daleko, tak nezřetelně, a jsem vždycky tak dojatá a užaslá, že se mi tají dech, a bezděčně zavrtím hlavou, abych zahnala ten krásný sen, po němž tolik toužím, když nepřichází, ale když přijde, nesnesu ho, jsem ztracená a sama proti sobě, jako by mě vedla nepřemožitelná síla, vím to, vzdaluji se od něho a zůstávám nějakou chvíli beze vší myšlenky; to je zvláštní, nevím, jestli se to tak stává i jiným. Jsou to okamžiky, kdy nemyslím na nic, hlavně po něm.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky (tento a následující odstavec). „Mr Soucap“ je žertovné zosobnění onoho ‚uhranutí‘ (sous cap), na které si Marie stěžovala 2. dubna. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: „clerk“ (písař, úředník); v předchozím odstavci přeloženo jako „písař“. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky, s Mariinými chybami: „Io ho detto che prenderò il primo che si presenterà possendendo un bel nome, una bella posizione e una bella fortuna. E questo é vero ! Non mi piace che il ‚Duca mio‘, gli altri sono uguali, eccettuati certamente, qualche antipatia irresistibile. Non mi piace che il Duca, potrei passare ore, giornate a pensare a lui senza stancarmi, ma al contrario più ci penso più voglio pensarci e più ne provo della gioia, un giovamento grandissimo. Non ho mai (potuto) pensare come a molti altri, nelle mie composizioni; non ho che vederlo ma non posso. Perchi mi parla anche nell n’immaginazione. E se lo vedo, lo vedo cosi lontano, cosi vagamente, e sono sempre cosi commossa e meravigliata che mi manca il fiato, e involontariamente scuoto la testa per cacciare quel bel sogno che desidero tanto quando non viene, ma quando viene non passo sopportarlo, sono smarrita e contro me stessa, come se una forza invincible mi guidasse, lo so, m’allontano da lui e rimango qualità immeti [sic] senza alcun pensiero; questo é curioso non so se arriva cosi agli altri. Sono momenti in cui non penso a nulla principalmente dopo lui.“ ↩