Pátek, 20. března 1874

Proč jsem tolik vysvětlovala svou náklonnost k vévodovi z Hamiltonu, proč jsem říkala, že je to nebo není proto, že je vévoda, atd.? Nebylo by lepší říci prostě: miluji ho. A kdo by se odvážil mi nevěřit?
Přijímací den začal návštěvou milostivé kněžny Souvoroffové, celou zimu v Monte Carlu prokazovala mámě mnoho přátelství a nakonec nás navštívila. Zanechala svůj portrét a přinutila mámu, aby jí dala slovo, že ji přijde navštívit do Paříže, právě si koupila dům. Vyčítala mámě, proč ji nepozvala podívat se na naši vilu. Zkrátka je to nejpříjemnější a nejpůvabnější žena.
Dnes bylo obzvlášť mnoho [lidí], takže doufám, že brzy bude všechno v pořádku.
Dnes ráno jsem jezdila na koni s Paulem. Black Prince – ten ubohý kůň – je velmi klidný, obratný, jezdili na něm v Lucembursku. Jela jsem příliš pozdě, od jedenácti do jedné, v době, kdy slunce pálí nejvíc, a mám celý obličej spálený; to tak brzy nepřejde. Slečna Collignon zůstala ještě nějakou dobu u Lefèvrových, dnes je od rána u nás. Jsem k ní velmi milá, vedu ji do vily a provádím ji po ní. Pořád tuhle vilu ukazuji všem našim známým – jsem už jako ti průvodci, kteří cizincům ve Švýcarsku ukazují pamětihodnosti; už nazpaměť vím, co kdy řeknu.
Na koni s Paulem jsem zajela na všechny terasy a na cypřišovou alej a všude. Několikrát jsem chtěla potkat Emila, toho milého Emila, který tolik napodobuje vévodu, ale potkala jsem ho jen jednou, a to když jsem na to vůbec nemyslela.
Chudák malý, myslí si, že se stal tlustým a zrzavým a naprosto Hamiltonem. Kočár, koně, pózy, nejmenší pohyby, všechno pochází od tohoto vznešeného vzoru, a pravdu říct, není to na škodu. Dokonce i ta póza vévody v kočáře, kdy se sklání a hledí na své ruce, neumím to dobře vysvětlit, ale rozumím tomu, i tu pózu napodobuje. Má pravdu, vzal si dokonalý vzor a tím, že ho napodobuje, se z něj něco stane. Dokonce chodí k té Gioie ve stejnou hodinu, kdy chodíval vévoda, a prochází se pěšky okolo veřejné zahrady před hotely.
Walitský chtěl Collignon říct pár slov o Lambertyeovi a ona na to: „Pamatuji si ho – to je ten malý ošklivec.“
„Ano, ten malý ošklivec.“
Řekla jsem zároveň, že se žení s nějakou Obeliskovou.
Mluvily jsme o mé sázce:
„Vzpomeňte si, jak se pořád díval.“
„Ano, ano.“
„Nuže, dívá se dál, a proto jsem Dině nabídla dva tisíce franků, aby mu tu hloupost řekla.“
Naštěstí nikdo o Fedusovi žádnou hloupost neřekl. Teta tvrdí, že je to nějaký Rodionoff.
„Obeliskovou by přece nedali nějakému Rodionoffovi.“
„Ale vždyť mu ji nedávají, on se nežení, jen doprovází vévodkyni de Mouchy, a to je vše.“
Teta si myslí, že se nežení, a já si myslím opak.
Dnes večer jsem v ruletě zase prohrála. Ve hře mám smůlu dřív, než pro mě nastane čas štěstí v lásce. To není spravedlivé.
Větry nepřestávají a lidí ubývá. Je to smutné.
Právě jsem se dívala na holubí střelbu a viděla jsem ji tak dobře, že jsem z toho celá rozechvělá.
Už letos v zimě do Nice nepřijede.
Ať ho čert vezme i s jeho drahou chotí.
Fuj, fuj, fuj, mé dítě, když tohle říkáte, ponižujete se, víc klidu. Máte se na něj dívat lhostejně.
Je to pravda, chtěla bych vidět lady Montagu, jsem velice zvědavá, velice ráda bych ji viděla. Doufám, že mi to štěstí bude dopřáno příští zimu.
Ale nejvíc ze všeho toužím žít v Paříži, v pařížské společnosti, chci říct, a každou zimu přijíždět na dva měsíce do Nice. Kdyby to bylo možné, byla bych nejšťastnější dívkou na celém světě. Nesmím na to myslet, pomyšlení na takové štěstí mě rozpaluje, unáší.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „I mean“. ↩