Včera jsem viděla Dadyho a Bradyho, poznali mě.

Je stejně krásně jako včera. Vyšla jsem sama a celou dobu jsem byla sama, je pátek. Recepce začala návštěvou barona P.S.C. Cvičila jsem na klavír, zatímco byl u nás, oblékala jsem se, abych neztratila čas (modré šaty, černý klobouk, dobré).

Byla jsem v několika obchodech, pak u Dalgoutte vzít lístky na zítřejší koncert: (Plante a Sivari). Doprovázím mámu, mou tetu atd. na nádraží v pět hodin (bílý šál) všechno, co si vezmu, se stává ladným a elegantním. Až k večeru si beru Zvířátko. Dají nám pohovku, nevím, jestli to bude dobré.

Večer hraji s obvyklým štěstím. Když se přibližuji ke stolu, Dina opouští banku ve prospěch Paula, který je odvážnější. Rozbila jsem banku, ale Machenka mě prosila, abych pokračovala, protože Paul už neměl ani vindru, a ze slušnosti jsem prohrála, ale vždy s třemi franky výhry. To stačí na mé fialky.

Mimochodem, myšlenka na mé věno mě baví; vila 55 mi patří, s nábytkem bude stát tři sta tisíc franků kromě toho máma dostane jeden z těchto dnů dvacet tisíc rublů, tedy sedmdesát tisíc franků, dvacet tisíc franků bude utraceno a padesát tisíc uložených v bance pro mě. Tedy to, co nyní vlastním a co je mé, jen mé, nepočítaje majetky, které doufám obdržet od mé tety (a je tam majetků!) od mámy atd. atd. Protože vzpomínám, že má teta udělala závěť téměř celou v můj prospěch, ale to později; počítejme tedy, tři sta tisíc franků z vily a padesát tisíc franků v bance, celkem tři sta padesát tisíc franků. To je docela hezké věno, to dává sedmnáct tisíc pět set franků renty, to nestačí jen na mé šaty, až budu vdaná. Ale má teta má přece třicet tisíc rublů renty a to dělá sto tisíc franků, sečtěme: – sto sedmnáct tisíc pět set franků, to stačí na mé šaty dokonce i když budu vdaná. Nudím se a necítím se příjemně. Všechno mine jako sen, všechno přijde a zlý splín pálí srdce! Je strašné to říct, ale řeknu to. Zdá se mi, že někdo v domě zemře, ne, to je příliš strašné! Odkud přichází, že mé srdce se chvěje svatým úžasem! Je to božský duch, který se mě zmocňuje? Je to on sám: Mluví, rozplamíňuje mě, mé oči se otvírají a temná staletí se přede mnou odkrývají. Rozbité zrcadlo a sen, ve kterém jsem ztratila zub, vše je vysvětleno smrtí Dinina bratra. Přece jen, jak se dá věřit těmto hloupostem! Jak jsou pravdivé a překvapující. Dnes v noci jsem zase snila, že jím koláče docela teplé a okouzlující chuti, byly u Howardových a řekli mi, že jsou od Fai nebo Fay, někde poblíž nebo na Avenue de la Gare. Ráno jsem se zeptala mámy, jestli ten Fai nebo Fay existuje. No! Opravdu existuje na Avenue de la Gare a je to nejlepší cukrář a cukrárník. Jak bych nebyla pověrčivá? A jak mě tyto pověry a toto předběžné poznání neštěstí učiní nešťastnou! Mohou se mi smát, já jsem si také dělala legraci, než jsem to zažila. Přála bych si, aby už bylo zítra, abych mohla vyprávět své hlouposti.