Pondělí 9. března 1874

Měla jsem podivný sen: slyším, že vévoda z Hamiltonu přijel, ale protože jsem to už ve skutečnosti věděla, nebyla jsem smrtelně překvapená, připravovala jsem se ho vidět, když tu najednou ho zahlédnu ve voze sedícího vpředu, vedle něho ženu a na čestných místech ještě muže podobného jemu a mou tetu a ještě někoho z našich.
Přiblížila jsem se k vozu zezadu, měl být naproti mně; nebyla bych na něho zvedla oči ze strachu, abych nebyla příliš omámená, ale nutím se a dívám se. Jsem velmi překvapená, když vidím, že už nemá stejnou tvář, ale připomíná kočího, který mi je dost nesympatický, natolik, nakolik kočí může být. Má velmi červený a velmi velký nos, a jak jsem se dívala, jeho vlasy tmavly. Tu mi teta říká (neviděla jsem ji): „Tady je vévoda z Hamiltonu, který ti chtěl nezbytně představit svou ženu jako své nejlepší přítelkyni; neznal tě, ale jsi jeho přítelkyní." V tu chvíli mi podal ruku, ruku velkou, tlustou, vláčnou a červenou; dotkla jsem se jí a byla tak vláčná, že jsem mu to řekla. Pak jsem zaujala uvolněný výraz: – Pane vévodo, vidím, to je pán váš bratr (ukazujíc na druhého muže) a toto je paní...– řekl ano. Jeho vlasy zčernaly, měl licousy, které poblíž uší byly šedivé, byl velmi ošklivý a já jsem byla spokojená, říkala jsem si, že mi po něm nebude stýskat.
Ale jeho žena! Strašidlo ženy, celá v černém, zavřený trojúhelníkový klobouk, staré šaty a tvář, tvář! směs Hitchcockové, paní Kouličoffové a Gaugiranové.
Ale ona je horší než Hitchcockové! říkala jsem si a teta říkala totéž.
Měl červený nos a říkali mi, že je to proto, že je opilec.
Jednal se mnou jako s přítelkyní a držela jsem jeho ruku tak vláčnou, že jsem ji zkoumala. Ničemu tomu nerozumím.
Před rokem se mi zdálo, že jsem ve voze s ním, Gioiou a dvěma dětmi; příští den jsem ho uviděla na Promenádě.
Dnes se mi zdá, že jsem téměř ve voze s ním a jeho ženou. Obakrát jsme přijížděli od nádraží. Přijel opravdu? Po tomto snu jsem celý den neklidná; čekám ho.
Proč ho nikdy ve snu nevidím s jeho skutečnou tváří, proč se mi ukazuje vždy zrůdně a s jinou tváří než je ta jeho?
Prší, je takové počasí, jaké mám ráda; prší, a zároveň je vidět, že za chvíli bude velmi pěkně. Procházela jsem Promenádou (nepromokavý plášť, vlající vlasy, nádherné, zlaté, pěkné) [Škrtnuto: čekající] stále myslíc, že ho potkám. Každou chvíli se mi zdálo, že tu teď přijde. Byla jsem omámená; táta byl se mnou a vyprávěl mi historky, které jsem neslyšela, ale abych ho nezmátla, říkala jsem občas: Ach opravdu? – Potom – A pak. A on mi pokračoval ve vysvětlování.
Déšť postupně ustává, slunce se ukazuje rozkošně. Vezmeme Mašenku, otevřeme kočár a sundávám si nepromokavý plášť (mnohem lépe). Na Promenádě se objevuje svět, jak to mám ráda, je vlhko, ještě padá několik kapek deště, vozy stříkají na chodce, lidé vycházejí, ožívají, probouzejí se. A k dovršení obrazu se objevují pěšky Wittgenstein a Lambertye. Ukázala jsem Mašence předmět sázky. Tentokrát mě, myslím, viděl.
Při návratu je vidím ještě jednou a roztržitě jsem úplně zaujala výraz hraběte, trochu jsem sklonila hlavu a dívala se lhostejně. Neudělala jsem to naschvál, přísahám, a když se na mě podíval, uvědomila jsem si, že jsem v tu chvíli byla jeho zrcadlem. Viděl to?
Neznatelně jsem odvrátila oči a podívala se na tátu.
Myslím, že neukázal svůj půvabný úsměv.
Doma se často žertuje o Lambertyeovi a pokaždé říkám, že ho mám velmi ráda, a opravdu ho mám velmi ráda. Vypadá tak malý vedle velkého Wittgensteina, že nikdy nemohu vidět než vestu toho druhého, když se dívám, jestli se Lambertye směje, a protože to netrvá víc než vteřinu, nemám čas zvednout oči.
Jdu si vzít rukávník, ale v okamžiku, kdy mi ho podávají, ó překvapení! ó úžasu! Zastavuje se fiakr a slečna Collignonová je přede mnou (člověk by si myslel, že to bylo...). Objímá nás a vcházíme. Necítím ani radost, ani nelibost, když ji vidím. Byla jsem trochu stísněná, nevěděla jsem, jakým tónem s ní mluvit. [Škrtnuto: Zařizuju to s burleskou] Burlesknost mě vytáhne z rozpaků. Vyprávím (nebo vyprávíme) jí všelijaké věci a bereme ji, aby viděla naši vilu. Je velmi milá a velmi něžná. Jaké jsou její plány????????????? Večeří s námi a odchází teprve v půl desáté poté, co byla u mámy, která je v tuto hodinu uložená.
Říkám jí o všech změnách, ke kterým u mě došlo, ukazuju jí svůj pokoj atd.
Je to divné, když odešla, připadalo mi, že nikdy neexistovala, a když přijela, zdálo se mi, že nikdy neodešla.
Byla jsem ten večer u mámy, mluvily jsme tiše, když se náhle dala do zlosti. Pila čaj a Saïd čekal, aby odnesl šálek: Dopiješ rychle svůj čaj, aby mohl odnést ten šálek. Tu máma hodila šálek na zem s velkým hlukem. A dala se do kritizování celé mé osoby, pohledu, ramen, nohou, chování, zkrátka všeho. Opravdu, tolik té kritiky dovede, že už nebudu vědět, jak chodit, jak mluvit, jak se dívat, a budu působit velmi nerozhodně a směšně. Pak se rozzuřila: Idioti, idioti, i Lambertye, a všichni idioti!
Ten Lambertye sem zařazený mě rozesmál, ale měla jsem tvář skrytou.
Otevřela jsem „Le Derby": vévoda z Hamiltonu.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „waterproof" — anglický pojem pro nepromokavý kabát mackintosh, módní dovážené oblečení.
Pozn. překl.: Rukávník (manchon) – kožešinový válec na zahřátí rukou, módní dámský doplněk 19. století.
Pozn. překl.: Saïd – pravděpodobně severoafrický sluha; severoafričtí domácí pracovníci byli běžní v Nice.