Středa, 11. února 1874

Budí mě s oznámením, že přišel Allard. Beru si studenou koupel a jdu do salonu, kde se ten drobeček muže zuřivě věnuje fantastické improvizaci na hlavách mámy, Diny a mé tety, tu poslední už podruhé účesal Allardův zástupce, aby se ušetřil čas. Věru ten mužik účesává velmi dobře. Simone přináší šaty, které jsou nádherné.
Allard mě výborně učesal, jsem spokojená. Oblékám si své modré šaty, které jsou půvabné, říkám to proto, že jsem je měla na představení „Hernaniho" a máma mi tehdy nepřímo vyčítala; myslela jsem si tedy, že jsou ty šaty ošklivé. Máma a moje teta mají róby z fialového sametu a žluté faille a krajek, hlavu pokrytou umělými květinami, ale udělané obdivuhodně.
Jdeme do domu nevěsty, měly jsme ji obléknout, ale je už připravená, přesto jí dám ještě poslední pomocnou ruku; je velmi hezká ta ubohá holčička. Paní Fedoroffová svatební kmotra je už tam, pak přicházejí družbové, páni Berr, Woerman a Bashkirtseff, a pak paní Howardová s Hélène a Lise v bílých závojích.
Mladé dívky a nevěsta zůstávají v oddělené místnosti, zbytek v salonu. Měla jsem baronovi připnout pomerančový květ, přiznám se, že jsem se trochu třásla, když jsem mu jej provlékala do
knoflíkové dírky, je to poprvé, co se dotýkám knoflíkové dírky muže.
Nastal okamžik, nevěstu žehnají a všichni jdou do kostela. Tam najdeme velmi značný zástup. Ti, kdo patří ke svatbě, jsou v první řadě; napravo paní Koulichoffová, Potěmkinová (manželka bratra ženicha), hraběnka Tolstá, na straně ženicha. Nalevo, [Škrtnuto: Dina, já] máma, moje teta, paní Howardová a my mladé dívky na straně nevěsty. Ubohá Dinetka byla velmi dojatá; chtěla bych ji provdat.
Baron je ubohý slaboch, nedokázal ani pět minut udržet korunu, ale Paul mu nepřetržitě pomáhal. Berr držel pevně. Bylo to trochu k smíchu, když kněz položil korunu na hlavu Potěmkina, který byl ošklivý, a pak, jako by pohrdal veškerou koketérií, ji těžce položil na pomerančové květy. Družbové si pospíšili je podepřít.
Obřad trval dost dlouho, z kostela se jde k panu a paní Potěmkinovým, švagrovi a švagrové novomanželů. Pije se šampaňské. Po stovce přípitků se mladé dívky a tentokrát paní Potěmkinová stáhnou do místnosti vedle salonu, ale družbové tam přicházejí také a vedou nás k bufetu, jdu s baronem, který je velmi galantní a který se dokonce uvolil přinést mi hrušku a držet mi talíř po celou dobu, co jsem ji jedla. U bufetu:
– Čím bych vás mohl zjemnit, slečno?
– Hroznem vína.
– Jen tím?
– Jen tím, ale nezdá se vám, že jsem dost jemná i bez toho?
– Musíte se ještě zjemnit.
– Jsem tak jemná, že by to bylo příliš.
Je velmi hloupý, s tím zjemněním si myslel, že prokazuje takový vtip.
Dnes byl milý, jak to mám ráda; to je všechno, co požaduji, chtěla bych umět popsat ten rozruch, ten zmatek, tu pijatiku, blahopřání, hlavně Potěmkina, ten je opravdu okouzlující. Dobrý, veselý, upřímný a všechno, co si člověk přeje, muž. Nakonec byl trochu podnapilý a dvakrát mi zlíbal ruku po rusku. Máma byla velmi obklopená; byli tam mladí muži, nebo muži, všichni Rusové.
Hélène byla dnes zase něžná, myslím, že znám příčinu těch změn (dobře) – (špatně), nicméně dnes jsem nebyla (špatná); možná se mýlím.
Je asi půl páté, svlékáme nevěstu, abychom jí oblékli cestovní kostým. (Jedou do Antibes v kočáře). V mžiku jsme ji svlékly, bylo nás pět, kdo to dělaly, já jsem dělala nejvíce práce. Jdu s Katjou (nevěstou) a ona mi vypráví o svých šatech a projevuje tolik přátelství, kolik může nevěsta projevit. Její sestra není tak hezká jako ona.
Katja, která stojí mezi mnou a Hélène, říká:
– Jsem paní i slečna zároveň.
Hélène a já jsme měly ten rozum to neslyšet. Svatba je zábavná. Nedá se věřit, jak moc bych chtěla provdat Dinu.
Odmítám popisovat všechny ty přecházení sem a tam, všechny vypité sklenky šampaňského, všechny ty veselé řeči.
Nakonec doprovázíme novomanžele až k jejich kočáru a Potěmkin 1 na ulici, už celý podnapilý, obdivující mé vlasy je vzal a líbal, z dobroty svého širokého ruského srdce. Byli tam diváci u vchodu, který byl pokrytý a posázen květinami. Mé vlasy mi připadaly dost hloupé. My odjíždíme za svou, ale ne do Antibes...
Bylo to velmi zábavné, hlavně pro mě, která vidím svatbu poprvé.
Ale svatba má vždycky něco nečistého, neměli by na ni vodit mladé dívky, hlavně poslouchat, co říká kněz.
Je to přesto divný dojem, který svatba působí.
Baron Potěmkin 1, Azarevič a Fedoroff nám pomohli nastoupit do kočáru. Všechny dámy a slečny vyšly ven, aby viděly odjíždět novomanžele.
Ta svatba mě přinutila myslet na vévodu. Jenže si ho nedokážu představit zasnoubeného. Trojité miserere! Jak bych chtěla vidět vévodkyni z Hamiltonu! Je krásná! Tuto otázku si opakuji od rána do večera.
Jsem hloupá, že se zabývám oblaky; je lepší myslet na Dinu! (dvojité miserere jak bych ji chtěla provdat!)
Berr je velmi slušný mladý muž, ale obávám se, že není určen druhé Filimonoffové. Na konci obřadu přišla Huba, ta Zamilovaná Huba!