Čtvrtek, 12. února 1874

Rozkošný den, bez té hvězdy, která dává světlo a život. Jdu na promenádu s Dinou (hnědé šaty, dobře). Obě holčičky jsou na koni a princezna, Galveová, Labanoffová, Zveguinzoff, několik mužů, mezi nimi baron, na promenádě pěšky. Jaký krásný bataklán! Jak jsou šťastní, jak jim závidím, jak bych chtěla žít tak, jak chci! To mě přivádí k zoufalství a jdu k Bussimu podívat se na diamantové parury. Už dva dny mám chuť na diamantovou paruru, něco hezkého. Musí mě vždycky něco zabývat a musím něco chtít. Není-li to sedlo, je to klobouk, není-li to parura, je to róba, a když mám všechno tohle, vymýšlím něco ještě novějšího. Jdu na maškarní ples na Masopustní úterý! To bude krásné! Máma to slíbila. Jdeme do lóže, chtěla bych, aby už bylo úterý! Počítám hodiny.
Je to pro mě zcela nová rozkoš! Poprvé v životě uvidím maškarní ples. Jdeme tam ve velkém tajemství. Nikdo doma to nebude vědět kromě těch, kdo jdou, a to budou myslím: máma, moje teta, Dina a já. Obléknu si domino, černý krajkový závoj, masku...
Jaké štěstí!
Dnes je zima. Jak jsem tolik říkala a myslela na hlouposti, červenám se kvůli komu tedy! kvůli Lambertyemu! A dnes u veřejné zahrady, byla jsem pěšky s Hitchcockem, zdálo se mi, že přichází Lambertye, a málem jsem zčervenala, dech mi chyběl a zadýchala jsem se. To opravdu není dovoleno a jsem nepřekonatelná husa!
Také vina je trochu, hodně na tom pánovi, který [Škrtnuto: mě] se dívá dost na to, aby zneklidnil statečnější ženu než jsem já. Konec konců to nebyl on. Kdybych se mohla pomstít za jeho pohledy! Ó, Bože můj, dovol mi pomstít se! Nevinnou pomstu, která by nikomu neublížila, ale která by byla pomstou!
Teď mě ten muž znepokojuje, nutí mě červenat se, a proč, ptám se vás?! Proč jsem vystavena jeho nestydatým pohledům!
Alespoň kdybych znala příčinu! Ale ne, nezáleží na příčině; je to ta nejhorší nestydatost, zacházet se mnou jako s ničím, nemít žádnou úctu, žádný ohled k mé rodině a ke mně! A to všechno proto, že žijeme jako ubožáci! Ó, Bože můj, vysvoboď nás ze všech těch trápení,
vytáhni nás z tohoto postavení! Smiluj se nade mnou! Kdyby někdo věděl, jak se cítím ponížená v každém okamžiku, všude, vždycky.
[Na příč stránky: Stěžuji si na náš tehdejší život, a přesto byl skvělý v porovnání s tím nynějším.]
A ten muž také, on dobře vidí roli, kterou hrajeme i v Nice, a nesnaží se být představen (ostatně kým??!), jak by se dalo z jeho způsobů předpokládat, ale spokojí se s tím, že se dívá, když se objekt sám nabízí, dívá se a vrhá nestydatý, nezdvořilý, hrubý úsměv!
Nenávidím všechny, nenávidím Hubu! Protože na Hubu se nikdo neodváží takhle dívat, protože Huba má dobré postavení, protože Hubu všichni vyhledávají, protože Huba je pyšná a má právo být pyšná! Zatímco já, ó, bídě nad bídy! Kdybych žila jako ostatní, nevšímala bych si ani hrubosti toho hraběte, ale v postavení, ve kterém jsem, všechno se mi zdá urážkou, všechno se mi zdá posměchem! Cítím, že to nemůže být jinak, a spaluji se marnou a bezmocnou zuřivostí. Chtěla bych nechat zbít přede mnou barona, Lewina, Lambertyeho, Hubu a všechny ty lidi. Chtěla bych je nechat zbít a vidět je plakat.
Jsou chvíle, kdy závidím, nenávidím a zuřím!
[Na okraji: (Není to těmito city, že si zasloužím změnu).]