Sobota, 7. února 1874

Dnes večer máme „Hernani", na které jsem se tak těšila. Allard přijde ve dvě hodiny, učeše mě, spěchá, a zase mě učesal tak, jak nemám ráda. Kvůli účesu nejdu ven, ale protože mám ve zvyku vyjít, jdu do zahrady, třikrát projdu celou alejí sem a tam, vidím přijíždět Augusta, nasedám do kočáru a jedu bez klobouku až k Anitchkoffovým. Brunet přijde a já se vracím domů.
K večeři jsem si účes rozebrala, nelíbil se mi. Učešu se jako vždycky; docela dobře (modrá róba nádherná, dobře), jen záda trochu křivě. Celkem dobře. Máma, má teta a Dina mají také velmi krásné róby.
Abychom se dostaly na místo, musíme následovat nekonečnou řadu kočárů; pochodně v ulicích, žandáři, policisté, konečně je přehlídka dokonalá, pro sebe bych nevykonala víc. Služebnictvo rozestavěno jako sochy na všech stranách, na schodištích, jedním slovem vše je ve slavnostním úboru, majestátní a krásné.
Sedíme v páté řadě, ale ne uprostřed sálu; velmi dobrá místa, téměř nejlepší. Sál je nesmírně třpytivý. Vše, co je bohaté, krásné a elegantní. Souvoroffová, její dcera a ta druhá, Galvová s mladou dámou a tou německou paní jsou po straně jako minule. Ta malá, kterou mám ráda, je v bílém muselínu; je tak milá, tak klidná. Její tvář se rozzáří, jen když se na ni otec dívá nebo s ní mluví. Ona na něj hledí s takovou láskou, i on vypadá laskavě. Tyto dámy mají velmi krásné róby, zvláště Galvová. Bylo tam mnoho mužů a jak si přeji. Naproti mně měl Fürstenberg svého jakéhosi vychovatele [Mezi řádky: jeho otce, kterého jsem pokládala za vychovatele] a dvě jakési tety. Obula jsem si pantofle, mám malou nožku a dívala jsem se na ni. Zdálo se mi, že tam je jakási malá
lavička, ale dost zvláštního tvaru, s kterou jsem si pohrávala. Když jsem se po prohlídce lóží obrátila k Dině, řekla mi:
Cos to udělala? Vždyť jsi mu strhla klobouk, on nešťastník táhne a dívá se na tebe, abys pustila, ale ty se nedíváš. A v tu chvíli spatřím ten klobouk v rukou Fürstenberga v příšerném stavu. Nevěděla jsem, co dělat, zčervenala jsem, ale neomluvila jsem se. Viděl mé zmatení a dělal, jako by nic neviděl, ani klobouk, ani mě. Jen ten vychovatel a jedna z tet mi vrhl pohled. Jak jsem se hanbila, jen si pomyslete, je to Němec a ještě s německou tetou!
Pas v živůtku mám trochu příliš utažený a pas mě bolí. Toužila jsem, aby dějství skončilo, abych se mohla upravit, už jsem to nemohla vydržet.
Paní Vigierová má pozoruhodně krásné a bohaté kostýmy a náramně jí sluší. Všichni ostatní umělci jsou výborní.
Předali jí kytici, giganta mezi giganty, nesenou čtyřmi muži na popruhu a následovanou pány Lewinem, Prodgersem atd., potom ještě jednu obrovskou kytici, která však vypadala jako dítě vedle té první, jež byla neuvěřitelná. Ještě asi padesátka kytic házených a předávaných, šest chudých děvčátek s květinami a první z nich proslovila malou řeč Vigierové, která jí podala ruku, kterou ubožátko políbilo. Konečně divadelní efekty a podívaná byly skvělé. Potlesk nebyl dost vřelý. Její hlas zapraskal ještě více než loni.
V přestávce vycházím s Paulem do chodby. Živůtek mě už netlačí, je chladno a příjemně... Souvoroffová také vychází. Všichni muži vycházejí.
Kdo je ten krásný muž? ptá se mě máma a ukazuje na barona Finota, který byl za námi v křeslech.
To je Finot, kvůli kterému jsem se červenala dva roky, taková obluda, neboť vpravdě se mi dost nelíbí, obličej jako Lavrov. Jaký krásný muž, jeho žena bude šťastná, je milý, tlustý.
S mámou vycházíme ve druhé přestávce. Dívají se na mě hodně, dokonce až příliš.
Když jsem se ptala, kde asi může být hrabě de Lambertye, pokládala jsem ho už za odešlého, když se objeví se svým
věčným úsměvem, dvakrát projde kolem a dívá se na mě zblízka, pan Gambart byl přede mnou a já ten úsměv velmi statečně opětovala. Páni Barnola, Warrodel, Howard, Tebbitt a dokonce i baron se k nám přiblížili, ten poslední, velmi laskavý, bude mít tu čest přinést nám lístky na karneval!
– Jaké skvělé róby máte, slečno, a pořád nové.
– Vždy jednoduché, pane, a stále stejné.
Celý ten bataklán, který mám ráda, je na chodbě, každou přestávku tam jdu s mámou, jak si přeji. Téměř začínalo poslední dějství, když paní Howardová a Lise prošly nedaleko
nás, aby odešly, jdu se s nimi setkat.
Předtím
než se to stalo, jak jsem stála, abych se dívala, paní Howardová mě uviděla, řekla to Lise, která vstala, aby mě viděla, Tebbitt také vstal;
pozdravila jsem s grácií a chvíli jsme se na sebe dívali s úsměvem. Jak ráda bych měla za bratra takového chlapce, jako je Tebbitt.
Během toho večera jsem myslím dvakrát bezděčně zavadila o hlavu malého Fürstenberga, byla jsem rozzuřená, on také, myslím. Lambertye se na mě pokaždé dívá. Když se vracím na poslední dějství, u dveří potkávám Lucariniho: Dobrý den, jak se máte, dobře, sbohem. To jsou slova, která jsme si vyměnili. Lambertye byl docela blízko, také procházel, ale zastavil se. V tu chvíli Paul:
Kdo je to? Rus?
Stále jsem byla u dveří (první napravo), zády k jevišti, a Paul naproti a Lambertye za Paulem. Mluvila jsem pro oba dva:
To je Lucarini, [pokračování nesrozumitelné].
Musela jsem trochu zdvihnout oči, abych viděla svého bratra. A to zvíře se usmívalo, nakonec, když jsem cítila, že se začervením, prošla jsem ke křeslům.
Je to okouzlující, třpytivý a jak si přeji večer. Jen... jen má teta místo toho, aby zůstala čekat v předsíni, já mám čekání na konci velmi ráda, nás strhla běžet za kočárem, který jsme vzaly u hotelu des Anglais. Tento příběh mi pokazil konec a poslední dojem.
Byli tam všichni. A ostatně jsem velmi spokojená.
Našla jsem kousek papíru, který vklouzl mezi stránku 102. [V sešitě uloženém v B.N.F. se nenachází.]

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „up and down".
Pozn. překl.: V originále anglicky: „policemen".
Pozn. překl.: V originále anglicky: „closely".