Neděle, 1. února 1874

Zmeškala jsem kostel (jsem nehodná stvůra, nikdy jsem ještě nezmeškala vlak na střelbu holubů). Kolem druhé, třetí hodiny máme návštěvy, paní Warrodel, Filimonoffovi a pan Potemkin (modré šaty, ospa-
lá a unavená, ale nic moc). Už několik dní jsem velmi zachraptělá, mluvím velmi potichu a nikdo mě neslyší, natolik jsou v tomto domě zvyklí na křik.
Pátek bude náš den. Sejde se na něm těch pár lidí, co známe, to je mnohem lepší než nic. Slečna Filimonoffová se vdává příští středu, kéž by už tam byly moje šaty. Jdeme na hudbu, je tam spousta lidí, ale je to smutné, oprášené, ošklivé, Gioia má dva kočáry, ale rypák Saské se mi líbí víc. Nikdy si nemohu být jistá, jestli se mi Gioia líbí, ano či ne
[Na okraji: Jsem nemocná, myslím příliš často, poznamenávám si to pro kontrolu.]
Woerman nepřišel, tvrdil, že máma ho nechtěla přijmout; byla nemocná a nemohla ho ten den přijmout. Dělala jsem, že jsem ho neviděla, když dnes zdravil, ale máma a Dina na jeho pozdrav odpověděly?
Už nikdo nevidí Hubu, Woerman je sám a hrabě de Lambertye v landau s Franciovými. Ale ta drahá Zamilovaná Huba má jiného, to znamená třetího.
Jsem smutná, nudím se.
Máma poprosila kněžnu, aby Hitchcockové řekla, že ji už nepotřebujeme, a ta rozkošná hvězda odpověděla, že to musí říct sama paní Bashkirtseffová, pak Bête řekla, že to říká jménem paní Bashkirtseffové, načež hvězda oznámila, že zůstane ještě tři týdny, že nemá v úmyslu odejít před březnem. To je mi adorace! A k tomu mi ta lůza ukradla dva měsíce.
Plány na cestu do Ruska jsou, myslím, k ničemu. To mi vzalo všechny naděje a já jsem znovu ponořena do nudy a temnoty. Když člověk nevidí nebo alespoň nepředvídá konec, je skutečně nešťastný. Myslela jsem, že pojedeme do Ruska, přemůžeme nepřátele, očistíme se a přijedeme žít do Paříže, jak si přeji. Ale lidské plány! Běda, budu opakovat staré, ale hloupé přísloví: „Člověk míní, Pánbůh mění." Je to nicméně pravda. Jsem potrestána za své: Co chci, to je hotovo. Dělám, co chci. Mám vše, co chci. Budu mít vše, co chci. Upřímně děkuji Bohu, že potlačil mou ctižádost a dal mi dobré lekce.
Skoro nic z toho, co chci, se neděje.
V patnácti letech jsem zlomená.
Tak moc bych chtěla, aby má matka šla zítra na ples! Ona ne-
chce jít bez Diny a tahle mula se vzpírá. Nevím, proč tak moc chci, aby tam šla. Řekla jsem si, najdu-li mámu v zahradě, půjde, ale jinak... Scházím dolů a najdu ji v jídelně s rukama ve vodě, Pitou ji hrozně pokousal. Člověk musí věřit na hloupost, téměř všechny se mi naplňují.
Já, máma a Dina jdeme k paní Anitchkoffové. Je překvapená a ráda, že mě vidí. Chodím k ní jednou ročně, kvůli jejím odporným dětem. Jednám s ní jako s kamarádkou a jelikož mě velmi respektuje, celkem dobře se s ní bavím.
Dočetla jsem „La Vallière". Houssaye je monotónní, ale přesto ho čtu s potěšením a čte se jedním dechem.
Budu mít „Les courtisanes du monde" po „Nicklebyovi", aby mě Houssaye nenudil, kdybych je četla po „La Vallière".