Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí, 2. února 1874

Konečně máma řekla slečně Hitchcockové, že může odejít, protože budeme cestovat.
Pustila jsem hodinu klavíru a kresbu k ledu, musela jsem opisovat seznamy nebo oznámení nebo já nevím co, co máma posílá všem svým známým a dokonce i těm, které nezná, aby ohlásila sbírku v Notre-Dame. Poslala jsem je své tetě Tutcheffové a svému nadmíru milovanému bratranci knížeti Eristoffovi.
Všichni jsou v Monaku, vycházím s Dinou, jsem dnes pozoruhodně bílá a růžová (hnědé šaty, dobře). V okamžiku odjezdu přichází Georges, bereme ho s sebou, nesu tomu proklatému Devauxovi seznam chemie; poté jdeme na promenádu. Silný vítr, šedý den, ale velmi příjemný a podobný podzimu, který mám ráda. Bohužel musíme vzít s sebou otce, a tak začne s Georgesem křičet, smát se tak hlasitě, že koně zařehtali, a říkat hrůzy.
Vyzvedneme Paula od Washových ve čtyři hodiny, ráda vidím hodně mužů, a přestože to byl můj děd, můj bratr a můj strýc, dělalo to dobrou figuru. Dvě ženy a tři muži (ženy? – muži?). Ale tolik toho dělali a křičeli, že se vracím domů úplně nešťastná.
Můj Bože, mají tito lidé vůbec nějaký cit lidskosti, rozum, pochopení, instinkt, alespoň?! Být kousky špinavého dřeva, hloupými a bezcitými! Bože můj, nic mě ne-
pobouří tolik jako tyto povahy bez špetky jemnocitu, jakýchkoli zásad a jakékoli úcty k věku — je mi jen patnáct let!
Zvětralé zbytky toho, co nikdy neexistovalo! A k tomu hrubí a drzí v nejvyšší míře? Bože můj, nic mě tak nerozčiluje! Blázním z toho.
Georges celý zmatený přišel potichu prosit o radu, jak by mohl lépe obléknout Annu na ples, který se dnes koná v Monaku. Máma dala své šaty z perlově šedého saténu, to je velkorysé a jsem tím dojatá.
Těch tvorů je mi líto a mám pocit, že kdybych mluvila s jedním z nich, cítila bych tak svou velikost, že bych z toho plakala. Nejdu pěšky, byla jsem venku asi tři čtvrtě hodiny. Věděla jsem, že tam nikdo nebude.
Nevím, jaké potěšení nacházím v tom, když řeknu něco zlého nebo slyším něco proti Hubě. Dnes večer Solominka řekla, že na ní nic není, ani postava, ani půvab, není velká, není dobře utvářená, není půvabná, její postava je ošklivá, její nos [Slova škrtnuta, Škrtnuto: papouškovský, její ústa] je příliš dlouhý, špatně chodí. Tak to říká Solominka a já s tím souhlasím; jediné, co má, je jméno a titul — a to jí dává vtip.
Dodávám ještě, že její nos je papouščí a její ústa Huba (zamilovaná?), která sahá od ucha k uchu.