Sobota 27. prosince 1873

Právě jsem dočetla „Apokalypsu“ a nerozumím jí o nic víc než ostatní. Několikrát jsem podřimovala a přistihla jsem se s nosem skloněným nad knihou, ale jakmile jsem se podívala jinam, nechtělo se mi spát, je půl jedenácté večer.
Dnes ráno hodně pršelo, ale kolem poledne okouzlující slunce. (Jako já.) Odvezeme mámu a tetu na nádraží (hnědé šaty, ujde to), pak jdu k Monierovi zkoušet bílé šaty.
Krásný den, pár kapek deště za slunce. Letos nebylo podzimu, kdy prší šest týdnů, vychází se v nepromokavých pláštích, s deštníky, kočáry obalené blátem stříkají na ubohé chodce, stálí hosté postupně přijíždějí, objevují se na promenádě a rozhlížejí se vlevo vpravo udiveně, spokojeně, jako by všechno a všechny poznávali. Cizinci, kteří přijíždějí poprvé, obcházejí město s povýšeným výrazem, procházejí po nábřežích, zastavují se v houfech a dívají se na vlny, které se valí na promenádu, které přinášejí kamínky a občas smočí příliš zvědavé Angličany nebo ty, kdo se tak chtějí tvářit – ti stojí na lavicích a mluví nahlas, ukazujíce nevím co v moři špičkami svých deštníků; pak konečně ty zástupy přilepené jako mouchy na zábradlí mostu, které obdivují Paillon, když se ta hrozná řeka valí s prudkostí Styxu, zuřivě se vrhá do moře a zápasí s vlnami, které svou vodou zbarvuje. Všechno dohromady je jedna masa barvy bílé kávy. Když se plážové kabinky stáhnou až na samotnou promenádu a lázeňští zřízenci se promění v kočí, lokaje v livrejích atd. atd.
Lidé si začnou stěžovat na špatné počasí; slunce se ukáže na hodinu, v „Les Echos“ vyjde článek o tom nebeském tělese, které dává světlo atd. Paní Prodgersová se objeví majestátně rozložená ve své victorii, nos zdvižený a klobouk až za temenem, nohy přikryté kožešinou pochybného původu. Přijíždí také paní vikomtesa Vigier v předpotopní lastuře tažené prudkými draky a dívá se na kolemjdoucí jako víla, která se vrací dobýt své panství o které ji připravili. Objeví se Boreel celý v modrém se svým pečlivě ostříhaným pudlem, nejprve pěšky, pak na lehkém vozíku nebo jiném fantastickém vozidle, pak veliký Audiffret, který se, když nemohl odjet, v létě schovával, aby měl kouzlo cizince. Konečně, konečně přicházejí Falknerovi, lady Howardová se svým ryšavým manželem a tlustý Merck: nedělitelná trojice. V té době už je Nice zaplavena kurtizánami všeho druhu, a konečně je vidět i vévodu z Hamiltonu; nejdřív se objeví pěšky, ale vždycky vypadá, jako by letěl nad zemí; sotva pár minut postojí a s někým promluví, už se vrhá do svého ďábelského vozu taženého unášeného šedkou; občas ho člověk možná zahlédne před hotelem d’Angleterre, s holí opřenou o špičku nohy, nebo s lady Howardovou a spol., ale vždycky proletí promenádou jako šíp, načež je u dveří č. 77 vidět jeho nádherný vůz a oře se svěšenou hlavou. Kolem páté hodiny s Merckem unášeni společně k tomu tajemnému paláci, nebo ještě za deště v bílém kaučukovém plášti bez deštníku zapaluje cigaretu; vždy k tomuto příbytku. Nebo ještě s malým italským markýzem, je zábavné vidět ta dvě záda vedle sebe. Cestou na dostihy ho člověk vidí v tom háji na jakési terase, jak sedí s Laïs (jelikož on je Alkibiadés) a jí. Sedí a vypadá, jako by se vznášel ve vzduchu a letěl jako šíp.
Dost o něm.
Zapomněla jsem na bataklány; Gros (Maurice), vždycky dychtivý někoho chytit pod paží, Saëtone se svým povýšeným výrazem, několik dalších nálevníků a jiní, méně pozoruhodní, ale dojemní mladíci.
Střídají se plesy, večírky, koncerty, dostihy. Na tribunách jsou k vidění pořád tytéž hraběnky Sapristi, vévodkyně Fiche-ton-Camp a vévodové Va-nu-pieds. Samí nesmírně distingovaní a vysoce urození. Je vidět vévodu z Hamiltonu, jak kulhavě stoupá a sestupuje s holí po stupních tribun, bezstarostně drze si pohvizduje a jde se ztratit do vážírny.
Ale nejzvláštnější a nejzábavnější je cizí, nový bataklán, jako Galveovi. Všichni o nich mluví. Tolik se liší od ostatních, i mezi cizinci mají punc cizoty. Ale mluvila jsem jen o podzimu, a teď jsme uprostřed zimy.
Paní d’Auzac se svým dětinsky dráždivým a hloupým smíchem, matka Michel, polské kmeny, lidé, které nikdo nezná, a nakonec kurtizány.
Letos, v tomhle nešťastném roce, nic z toho.
Ale zpět k věci, jdu pro Hitchcockovou a vyrazíme pěšky, obléknu si spiklenecký plášť a holínky. Když jsem došla až k Laïs, bylo mi horko a chtěla jsem ho sundat, ale když zahlédnu Lambertyeho, chci, aby ho viděl. Obě Galveovy stojí ve velkých nebesky modrých toaletách u oken s nějakými pány. Tu malou jsem nepoznala, tolik ji změnila toaleta a modrá mašle vpředu. Vezmu si kočár, dojedu až k č. 17 a vrátím se podívat na Galveovy. Takhle nevypadají zrovna jak se sluší, princ tu není, a tak mají ošklivého černého vévodu de La Conquista.
Večer princezna rozsvěcuje (a my s ní, já a Dina) vánoční stromek pro Nadiu, který koupila v London House za sto franků. Ten stromek mi připomněl dětství. Nikdy jsem žádné neměla, dětství!
Zavolali Fortuného a směl si vybrat, chudáček malý, měl velkou radost. Odporné a netaktní děti Anitchkoffových se vnutily, tak dostaly taky něco. Pro každou z nás je bonboniéra, pro mámu atd. atd., dokonce i pro Solominku a Hitchcockovou. Scéna se odehrávala ve žlutém salonu s následujícími postavami: já, princezna, Dina, Solominka, Hitchcocková, Nadia, dědeček a děti Anitchkoffových. Strikerovi večeřeli u nás; tyhle nevázané způsoby nemám ráda.
Solomince připadla bonboniéra ve tvaru poštovní zásilky, bylo na ní vytištěno: Zásilka, a já jsem připsala: od Srba.
Musíte vědět, že tu je jeden srbský pán, nevím, jak se jmenuje, bydlí v penzionu (Buxearlet) jako Tormosoff a ten o něm pořád mluví; každé ráno přijde a říká:
„Víte, co ten Srb udělal?“ atd.
Walitský nás už několik dní hrozně rozesmává: předbíhá Tormosoffa a každé ráno vykládá, že ten Srb jednou spolkl noční košile, jindy snědl celou večeři že odnesl všechen papír ze záchodu, naposled ohryzal zvoneček. A už nemohu na toho nešťastného Srba myslet bez smíchu. Solominka měla bonbon v ústech, když četla: Srb, div se nezadusila a dlouho se dusila smíchem, že ze sebe nemohla dostat slovo.
Nakonec já, Marie, končím tuhle dlouhou řadu hloupostí a jdu spát. Kdo má uši, slyš, co budu říkat ve snu svému polštáři.
Amen.
na okraji
Apokalypsa mi připomíná dopis, který Walitský napsal Makaroffovi. Kůň bez ocasu a kolejnice bez náspů nejsou pták atd. atd. atd.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Autunno“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „waterproofs“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „pleased“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „dog-cab“. ↩
Pozn. překl.: Kurtizány (cocottes) – lehké ženy z polosvěta. ↩
Pozn. překl.: Laïs – slavná řecká hetéra (kurtizána). ↩
Pozn. překl.: Alkibiadés – athénský státník a vojevůdce proslulý šarmem a skandály. ↩
Pozn. překl.: „Bataclan“ (bataklán) – Mariino hovorové označení pro módní společnost, kliku i s jejím okázalým doprovodem. ↩
Pozn. překl.: „Infusoires“ – nálevníci, mikroskopičtí živočichové; Marie tak zesměšňuje bezvýznamné mladíky z promenády. ↩
Pozn. překl.: „Comtesses de Sapristi“ – Mariiny satirické vymyšlené tituly; „sapristi!“ je francouzské zaklení (asi „sakra!“). ↩
Pozn. překl.: „Duchesses de Fiche-ton-Camp“ – zhruba „vévodkyně z Táhni-odsud“. ↩
Pozn. překl.: „Ducs de Va-nu-pieds“ – „vévodové z Bosých nohou“; va-nu-pieds = otrhanec, tulák. ↩
Pozn. překl.: „Le pesage“ – vážírna na dostihovém závodišti, kde se váží jezdci; prostor vyhrazený členům a vybrané společnosti. ↩
Pozn. překl.: V originále „revenons à nos moutons“, doslova „vraťme se k našim ovcím“ – vraťme se k věci. ↩
Pozn. překl.: Ulster přezdívaný „spiklenec“, který si Marie objednala u Manbyho (15. prosince). ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „Wellington boots“. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „comme il faut“. ↩
Pozn. překl.: Narážka na srbského penzionáře, o kterém Walitský vtipkuje (viz níže). ↩