Pátek 26. prosince 1873

Pro začátek se vykašlu na hodinu latiny, protože když jsem otevřela oči, bylo deset, a pak jsem vůbec nesnídala. Nerozčílilo mě to, ale cítila jsem se unavená jako první den cesty. Jdeme, máma, teta, já a Dina, na poštu odeslat dopisy, pak k Monierovi objednat šaty pro tetu a Dinu na velký hudební večer u paní Howardové příští sobotu. Je to Dinin první vstup do společnosti, ale bídný, protože žijeme bídně, ze všech stran nepříjemnosti, ještě ta Séraphine, která nikdy nepřichází a nechce nás znát, ačkoli diadia přichází každý den a je velmi milý, to všechno se ví, a ty potvory Tutcheffovy, jakmile mluví, rozsévají drby po celém Nice, kvůli nimž jsem mučena
Strýc Sacha poslal výpovědi svědků protistrany, bolí srdce je číst, je tam tolik lží a jakých lží! lží a hrozných pomluv! Nechtěla jsem všechno poslouchat, lži mě přivádějí k nepříčetnosti, nemohu je snést! Ó! můj Bože, pomoz nám! Dej nám zvítězit a žít klidně, čestně! Na život takový, jaký mám ráda, nelze ani pomyslet, když musíme usvědčit tolik nepřátel.
Vévodkyně de Mouchy pořádala dnes velikánskou recepci a u dveří stáli dva strážníci. Závidím jí! Šťastná to žena, jak jí závidím!
Zasáhlo mě jedno místo v Iliadě: když Meneláos oznamuje Antilochovi smrt Patrokla. „Při té zprávě Antilochos, zachvácen hrůzou, oněmí; oči se mu zalijí slzami, jeho zvučný hlas je přidušen“! Přesně tak mi bylo, když jsem poprvé četla, že se můj Patroklos žení. Nevěděla jsem, jak se vyjádřit, ale Homér mě naučil, neboť to bylo přesně to, co jsem cítila.
„Sejde z očí, sejde z mysli.“ Už dva dny ty šaty nevidím a už po nich netoužím.
Objednala jsem v London House dvě porce nevím čeho k večeři.
Na promenádu chodím zřídka.
Dnes nesvítilo slunce, bylo chladno, šedo, příjemně. Jenže celou procházku jsem strávila u Moniera, na telegrafu, na poště a u Mortiera; objednala jsem si klobouk stejný jako můj černý, ale kaštanový, ten starý je příliš špinavý. Celý den jsem měla hlad, jsem unavená. S Hitchcockovou bývám zřídka, skoro vůbec, jen když jdu pěšky nebo na hodinu angličtiny; je velmi hloupá, ta ubohá slečna Hitchcocková.
Zkrátka, kolik ponížení, kolik nepříjemností!
Arson už nepřichází, paní Gaïewsky také ne, všechna ta prasata jsou mi docela lhostejná, ale přesto z toho zuřím! Dělá mě to nešťastnou, bere mi to jistotu v chování, stanu se plachou, a tím bezvýznamnou a prostou, zatímco jiné, jisté svým přijetím, budou hrdé, sebejisté, veselé a budou platit za duchaplné. Kdežto já bych mohla říct víc a lépe, ale neodvažuji se a zůstávám ve stínu.
Ó! Veliký Bože!
S mou hrdostí se takhle ponižovat! Ale Ty mě chceš zkoušet, snížit, podrobuji se, nemohu jinak, Tvé vůli. Ale doufám, můj Bože, že mě jednoho dne odměníš! Ano, můj Bože, Ty jsi dobrý, dáš mi, o co Tě prosím!
Odpustíš mi, neboť je ve mně mnoho k trestání.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „policemen“. ↩
Pozn. překl.: Ilias, zpěv XVII. Marie se ztotožňuje s Antilochem, který se dozvídá o Patroklově smrti, tak jako se ona dozvěděla o Hamiltonově svatbě. ↩