Úterý 4. listopadu 1873

Jdeme zase na nádraží, já, Dina a Hitchcocková, požádala jsem přednostu stanice o dovolení a šly jsme do bufetu. Už tam bylo několik lidí, pan a paní Addyovi a pan Willy se procházeli po nástupišti a my, než přijel vlak, také (modré šaty, černý klobouk, pěkné!). Postupně přicházeli další lidé. Konečně je tu vlak, ale marně hledáme, nic. Přijíždí spousta lidí, ale samí zaprášení. Naši sousedé z Acqua Viva pan a paní Clockmanovi a matka se dvěma skoro hezkými dcerami, Američankami. A jako korunu všeho slavný vévoda Gros, to zvíře mělo na hlavě komisařskou čepici. Jak je Nice špinavá! Jsou tu jen Saëtonové, Grosové atd. atd. Opravdu se cítím ponížená, že tu žiju, a stydím se za sebe. Ani jedna živá, čistá duše. To všechno je prach, oblázky, bahno a pomerančové kůry.
Můj Bože, vyslyš mou modlitbu, dej, ať na jaře odjedeme z Nice. Všechno, čím pro mě Nice byla, je pryč. Ach! kdyby on přijel do Nice, s radostí bych tu zůstala!
Spousta lidí jede do Monaka, ale jsou to zase jen citronové kůry. Pak jdeme pro můj deštník, nechala jsem ho v London House. Odtamtud já jdu pěšky s Hitchcockovou na poštu a do směnárny, cestou kolem Sacca se zastavím pro kytičku fialek, je tam Saëtone a taky si kupuje růži. Ten oblázek se opovažuje na mě koukat.
Začínám si zvykat na Hitchcockovou, je milá a doufám, že všechno půjde dobře.
Zajdeme na promenádu. Addy-Brady, jak Běta říká panu Addymu a panu Willymu, do Monaka nejeli, vidím ten rozkošný párek, jak se prochází v začarovaném okolí London House, chodili sem a tam a s každým dalším kolečkem měli oči menší a zasněnější.
Slyším za sebou hlas:
„Dobrý den, Moussio.“
Je to Nathalie Pattonová, chce vidět moje šaty, dobrá. Zavěsila jsem se do ní a došly jsme spolu až k nim domů; za pár minut jsme nasedly do kočáru, nechala jsem zajet kolem vily Howardů, jestli náhodou nepřijeli už včera večer, ale ne. Ještě několik pochůzek ve městě a jedeme. Walitský mě potkává na poště, s telegramem od Howarda v ruce. Telegrafují z Turína, jak mi Líza psala v posledním dopise. Přijíždějí zítra večer ve tři čtvrtě na devět. Paní Markevitchová je malá, velmi špatně vychovaná žena a kvůli nějaké hlouposti s Walitským je nezdvořilá ke všem a opravdu se tváří, jako by u nás bydlela jako v hotelu jen z milosti. Přijde k obědu:
„Co je? Honem“ – sní to a odejde. U večeře čte. To je opravdu něco nevídaného. Jako by nám prokazovala čest tím, že u nás zůstává.
Pan Anitchkoff to ostatně velmi pěkně vylíčil: tu čest, kterou nám prokazuje, jak je u nás nešťastná, jak špatně s ní zacházíme po všech těch milých dopisech, které nám napsala atd. atd., a skončil tím, že v hostinci si přece člověk nemusí dělat ohledy. Ach můj Bože, odnes nás z Nice!
U Gioie znovu pozlacují a přestavují, myslím, že přijede.
Procházely jsme kolem její vily a najednou se Běta ptá, jak se má správně říkat, premiers amours, nebo premières amours, protože vaše máma dnes ráno řekla: on revient toujours à ses premières amours, a ne premiers amours.
Říká to a dívá se přitom na vilu Gioia, hádám, že se mluvilo o vévodovi z Hamiltonu, o jeho svatbě a o Gioii.
Máma říkala, že se vrátí k Gioii. Stačí mi slovo, pohled, gesto.
Jak jsem sklíčená. Proč mě nebude mít rád? Copak jsem tolik zhřešila?

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „walk“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „up and down“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „we are off“. ↩
Pozn. překl.: Česky obojí „první lásky“; spor je o rod. Slovo amour je ve francouzštině mužského rodu, v množném čísle se však v knižním jazyce užívá i v rodě ženském. Rčení on revient toujours à ses premières amours znamená „člověk se vždycky vrací ke své první lásce“. ↩