Pátek 24. října 1873

Walitský bez ladu a skladu mě otravuje vévodou z Hamiltonu. Každé slovo je špendlík, který píchá do rány. (Maillard přijela.) Všímám si, že od té svatby mluvím tak květnatým stylem, že to začíná být hloupé. Vycházíme ve čtyři hodiny, chtěla jsem ve tři, ale bylo třeba překládat ruské papíry, pořád kvůli Palajce.
(Zelené šaty, ujde to) dnes nejsem hezká. Prší, ale ve chvíli vycházení se počasí docela zlepší, i když bez slunce. Potkáváme Wittgensteina — to je událost v Nice, zvláště teď.
Princezna mě rozesmívá. Ještě jsme ho minuli a zčervenala jsem. Je odporné se takhle červenat! To ještě nic není pro Wittgensteina nebo něco podobného, ale často se mi stane, že zčervenám kvůli takovým pitomostem; třeba kvůli Audiffretovi, a dokonce (ó! hrůza!) kvůli Saëtonemu!
Doufám, že to neviděl. Viděli jsme ho, Wittgensteina, ještě jednou a tentokrát všechny tři jsme zčervenaly. Jak je to směšné! Jestli to viděl, musí nás považovat za blázny, nebo si bude myslet, že jsme červené jako krymská jablka.
Konečně mám svůj budík.
Okna paní Prodgersové jsou otevřená; záclony, květiny, nábytek uspořádaný, všechno oznamuje, že krasavice z Nice se vrátila.
Mluvím klidně, aniž bych se červenala, o vévodovi, dokonce říkám, že je krásný. Princezna znala vévodkyni z Manchesteru a její dceru, miminko dvou nebo tří let. Říká, že to dítě musí mít teď dvaadvacet, třiadvacet let.
Říká se smíchem, že brzy se bude psát, že vévoda z Hamiltonu utekl od své snoubenky, aby si vzal slečnu Marii de Bashkirtseff. Uteče jedině tehdy, až zemře stará vévodkyně z Hamiltonu.
— Proč by utíkal, zbožňuje svou snoubenku a ona je krásná a zbožňuje ho.
— Musí být krásná a bezpochyby ji zbožňuje.
— Ano, zbožňují se.
Ach! Ta „zbožňují se", „zbožňuje", „zbožňuje"! Proč to říká? Jako bych neměla dost svých trápení. Jsou chvíle, kdy zapomínám, ale jsou i takové, kdy bych si chtěla rozbít lebku. Chtěla bych, aby papír mohl říct, jaká hluboká melancholie vládne v mé duši. Jak jsem nešťastná a jak za ním toužím.
A pomyslet, že jsem s ním nikdy nemluvila, viděla jsem ho deset nebo patnáctkrát zblízka, jindy vždy zdálky nebo v kočáře.
Ale slyšela jsem jeho hlas a nikdy na něj nezapomenu. Zatímco mluvil [Škrtnuto: ke koním] já [Škrtnuto: poslouchala a] jsem byla samé ucho. Poslouchala jsem jeho slova a ten hlas vstoupil do mé duše a navždy tam zůstane.
[Poznámka: 1880. Úplně jsem ji zapomněla, jeho hlas.]
Čím více říkám, tím více chci říct! Vzdávám se, nikdy nebudu moci napsat, co cítím, ani to říct. Ano, mohla bych to říct — jemu, mohla bych mu říct přesně, co jsem cítila, mé oči by mu to řekly, porozuměl by mi!!
Ó! Můj Bože! Vidíte, že říkám pravdu. Že ho opravdu miluji.
Je suis comme ces peintres malheureux qui inventent un tableau au-dessus de leurs forces. Musela jsem hodně hřešit, abych byla takhle potrestána! Bezpochyby ano, jinak by mě Bůh netrestal. Ach!... ještě bych chtěla říct, ale nemohu. Jsem jako ti nešťastní malíři, kteří vymýšlejí obraz nad své síly.
Miluji ho a ztratila jsem ho! - to je všechno, co mohu říct, a to říká více než cokoliv na světě.
Po večeři jsem zpívala a uchvátila celou bouřlivou rodinu kromě tatínka. Ale nechci házet perly před vepře.