Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek 23. října 1873

Vzala jsem včera večer „Le Derby", který jsem ještě nečetla. Mezi odhláškami a sázkami čtu: „V anglických novinách se píše, že zásnuby vévody z Hamiltonu s lady Mary-Louise-Elisabeth Montagu byly slaveny na dvoře v Bádenu 9. tohoto měsíce".
Nejprve mi bylo zima a pak horko. Jaká hrůza. Nemyslela jsem, že to bude trvat tak dlouho.
Tahle svatba udělala tak velkou senzaci, že dokonce „Le Derby" o ní mluví mezi svými závazky souvisejícími s koňmi. Ale není to závazek? — oslí.
Půjdu jezdit na koni, je to tak dlouho, co jsem jela.
Vyšla jsem do zahrady, kde byli tatínek, Bête, Dina. Chtěla jsem střílet a hledala jsem Pavla.
Paní Friedlanderová přichází navštívit maminku, která není doma. Je velmi milá, ta stará dáma. Tak laskavá a něžná. Vzala mě pod paží a udělaly jsme kousek cesty spolu.
Dnešní koně jsou u Caubeta. Mám malého černého z loňského roku. Je to deset dní, co nevyjeli, a jsou velmi rozjívení. Dnes je hudba. Jdeme na promenádu, už to voní zimou. Koně jsou okouzlující, hrají si, skáčou, poskakují, hlavně ten můj.
Cválala jsem, abych uklidnila svého oře. Maminka, Bête, Dina a tatínek nás následují v kočáře.
Viděla jsem Wittgensteina samotného, je lepší sám; vidí se, že ho ta malá ošklivá ovládá a vypadá vedle ní zdrcený, neodvažuje se dívat ani doprava ani doleva. Mluvila jsem s Pavlem rusky, když Wittgenstein procházel kolem.
Ještě jednou jsme ho potkali, když jsme se otočili. Nedívala jsem se na něj, už nějakou dobu se nedívám nikomu do obličeje, je to příliš hloupé.
Nevím proč, ale všichni u nás mají obličeje oběšenců.
V hodině italštiny Walitský zuřivě pootevře dveře a říká, že paní Markevitchová přijíždí, telegrafuje: „Jaké štěstí, za dva dny opouští Pau. Jaké štěstí být s vámi všemi.
Barbe Markevitchová"
Mluvili jsme s Galignani-Howardovými.
Jdeme do Francouzského divadla. Kéž se vévoda z Hamiltonu ožení rychleji! Visím v nejistotě a je to horší než spadnout k čertu.
Opravdu jsem si před rokem nemyslela, že ho budu vážně litovat, ale lituji ho velmi vážně, vážněji, než si myslíte. Milovala jsem ho, co říkám, ještě ho miluji; a když člověk ztratí toho, koho miluje, není to jako ztratit sto franků v Monaku.
Ah ! si je pouvais l'oublier ! oh non, non, je ne veux pas l'oublier, il ne me reste que le souvenir et si je le perds je serai bien malheureuse. Non, je veux m'en souvenir, je veux souffrir, je veux être martyrisée, je l'aime, et les souffrances pour lui valent mieux que d'être de pierre. Jen jsem klidnější. Ale něco mi chybí; už nejsem inspirovaná, jsem klidná a tento klid mě nudí. Nemohu tak žít. Ach! Kdybych na něj mohla zapomenout! Ó ne, ne, nechci zapomenout, zůstává mi jen vzpomínka, a pokud ji ztratím, budu velmi nešťastná. Ne, chci si pamatovat, chci trpět, chci být mučena, miluji ho — a utrpení pro něj je lepší než být z kamene.
Hamiltone, jsi osel.
Dříve nebo později budeš litovat.
Ach! Zvíře Rufus, ty nevíš, kde je tvé štěstí, a není to tvá chyba, když to nevíš.
Kéž tě k tomu Bůh inspiruje.