Úterý 21. října 1873

Po obědě mám jen dvě hodiny klavíru, jdu střílet s Walitským, Pavlem a Trifonem. Pavlova puška je velmi dobrá. Obešly jsme celou krajinu, protože naše vila je opravdu krajina s pláněmi, obdělávanými poli a dokonce sedláky, aniž jsme potkaly jedinou zvěř. Walitský odešel, vzala jsem pušku a střílela jsem na ubohé malé ptáče. Jaká jsem barbarka! Ale stávám se vášnivou lovkyní a uvažuji jinak, to znamená neuvažuji vůbec. Zranila jsem ho, ale odletěl — nespokojená s tím, krutá jaká jsem, pronásledovala jsem ho a srazila ho druhým výstřelem. Začínám se zbraní zacházet s lehkostí. Ach! Jaké potěšení střílet!
Dostala jsem žaketu od Wortha, nelíbí se mi, naštěstí si ji maminka nechává pro sebe nebo pro Dinu.
Konečně vycházíme (zelené šaty, dobře), na nábřeží Saint-Jean-Baptiste vidíme Wittgensteina s jeho krásně-ošklivou. Viděla jsem jen jejich záda. Princezna byla zachvácena šílenstvím... předpokládejme.
— Otočme se, otočme se, ó! Rychle, rychle!
Otočily jsme se, ale bohužel příliš pozdě. Ti dva vytoužení se rozplynuli jako obláček, a navíc bylo třeba odvézt Pavla do lycea. Čekaly jsme na něj u domu nějakých deset minut, cesta tam a zpět také zabrala čas. Přišly jsme o nejkrásnější chvíli procházky a k tomu ještě o Wittgensteina. Princezna se z toho nedá utěšit, mě to mrzí, chtěla bych je vidět, jsou to prozatím jediní, kdo je aspoň trochu zajímavý, zvláště on. Je to staré štěně, dá se na ni uplatnit to ruské přísloví: Malý pes zůstane navždy štěnětem. Člověk si opravdu musí zvyknout, jinak nechápu toho Wittgensteina. Když jsme s Bête, smějeme se celou dobu, často začne říkat a zastaví se se slovy:
— Ach! Jak je otravné, že není vdaná! Nemůžeme říct všechno.
Ale někdy jí unikne slovo, slabika a rozumím, bezděky. Jdeme do London House a najednou vcházejí vévoda d'Audiffret a princ Saëtone. Procházejí na druhou stranu. Princezna chce vidět i ty. A pod záminkou sendviče jdeme, poté co jsme dopily čokoládu. Ale bohužel pro ni je nenajdeme! Dnes nám všechno uniká.
Vracíme se a cestou mluvíme o Wittgensteinovi, kterého mi chce vnutit. Ta Bête je bláznice!
Zpívala jsem legendu z Fausta:
— Byl jednou jeden král, který byl věrný až do hrobu...
— Ale není nikdo, kdo by byl věrný až do hrobu, přerušila Bête.
— Ano, Wittgenstein je věrný.
— Ale je věrný ze zvyku, ujišťuji vás, že kdyby ho chtěli oženit jako Hamiltona kvůli rodině, šlo by to velmi snadno, a ona by odletěla k čertu a rozbila by se tak, že by z ní zůstal jen sliz.
Ale to se brzy stane, všichni jsou v procesu...
Je to vybuchování, princezno, vybuchování! Takže můj manžel jako první vybuchl, první. A obě se rozesmějeme.
Bête se diví, jak maminka může žít bez lásky. Opravdu je to udivující! Já bych nemohla!
Už se večeří a dostáváme od maminky napomenutí za to, že jsme jedli před večeří. Už nevím jak, ale Neptun je rozzuřený a vlny okouzlujícího rodinného života se vlní. Pavel je napomínán maminkou, tatínek mamince překáží, plete se do věcí, do kterých mu nic není, a tím ničí Pavlův respekt k mamince. Pavel odchází brbláním jako sluha; a když vchází ke svému pokoji, bouchne dveřmi, maminka běží za ním, tatínek se vrhá za maminkou a křičí, nevědouc proč — jdu do chodby prosit tatínka, aby nepřekážel v autoritě a nechal maminku dělat, co chce. Protože je to zločin podněcovat, i když jen hlouposti a nedostatkem taktu, děti proti rodičům. Potkám ho a říkám tiše: