Úterý 30. září 1873

Jdu k mámě a klidně jí říkám, co jsem včera cítila. Nebyla žádná scéna, naopak mi dali za pravdu. Plakala jsem tiše s hlavou skloněnou dopředu, takže podlaha zmokla, a kdybychom žili v mytologii, musel by se tam vytvořit pramen. Máma mi řekla, že nemůžeme chodit moc do společnosti kvůli mým milým tetám a staré Tolstoyové. Že se nesmíme stýkat s paní Skariatinovou, která tráví mnoho času v Nice.
na okraji
Máme novou komornou. Palajka je u Rentruy.
Konzul nás měl představit prefektuře, ale nejsou spolu zadobře. Máma není dost živá a podnikavá, nechává lidi mluvit, pomlouvají, ona neříká nic. A pak jsme měli to neštěstí, že jsme byli příliš dobří a přijímali kohokoli. A když přijde jedna sebranka, přivede jich sto a pro ty dobré už nezbude místo. Pokaždé, když jsem říkala, že bychom se s tím či oním neměli stýkat, odpovídali mi: „Proč, je to poctivý člověk nebo je to dobrá žena.“ „Ano, ano,“ odpovídala jsem zase já, „nestojí za nic.“ Naše neštěstí je, že všichni hledají srdce a dobré vlastnosti tam, kde by se mělo hledat pouze postavení a jméno. Proto naše rodina, která je urozená a stará, nikdy nebude hrát roli jako nějaký povýšenec. Takhle jsme to spolu rozebíraly, plakala jsem. Jsem v zoufalství, jsem nešťastná, pláču, zemřu. Máma se mi tehdy líbila — a navrhla mi, abych se vrátila k otci. Hloupost!
U nás se bude vždycky jednat hloupě. Protože nějaká sebranka řekla několik lží, měli bychom se cítit vinni? Protože se nesmíme stýkat s paní Skariatinovou kvůli jejímu přátelství s mými tetami, nesmíme se stýkat s nikým?
Tisíc hromů! To se uvidí! Pustím se do toho.
Dnes ráno jsem tak statečná nebyla, naopak jsem ležela opřená na pohovce s očima plnýma slz upřenýma na cáry tapet, které visí ze stěn, jak je Pitou roztrhal. Vtom vejde Walitský, ptá se, co to má znamenat, a máma mu odpoví. „Nuže,“ říká, „letos v zimě přivedu Hamiltona.“ Jako sluneční paprsek, který se po bouři ukáže usměvavý a vlídný a laškuje s listy, ještě rozechvělými a vlhkými. Tak jeho jméno proniká do mé duše, zahřívá ji a vrací jí světlo. Má ústa, která se před chvílí kroutila v grimasách, mění se v úsměv a mé uslzené, zamžené oči ožívají a září. A mé srdce, které jako by spalo, dává o sobě vědět zdvojenými údery. Jeho jméno je jako slunce, které oživuje a rozveseluje svou pouhou přítomností.
Přichází profesor mat., nemohla jsem jít, ale musela jsem. Poprosila jsem ho, aby mě nenutil namáhat hlavu, a předstírala jsem migrénu (nikdy ji nemívám).
Naštěstí Brunet nepřichází. Jsem volná. Napsala jsem Worthovi kvůli šatům pro mámu. Vycházím (zelené šaty, nesluší). Ve čtyři němčina. V pět zase ven. Teta je s námi. Bereme s sebou paní Anitchkoffovou a Olgu. Bête je v Grand Hôtelu kvůli svým šatům... Mluvily jsme s panem Howardem. Přinesl můj rybářský prut. Zastavila jsem kočár, abych s ním promluvila.
Hráli jsme krále s Paulem, Dinou a Bête. Ve hře mám smůlu. Budu mít štěstí v lásce?

Poznámky

Pozn. překl.: V originále „Mille tonnerres !“ – doslova „tisíc hromů“. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky (i s Mariinými chybami): „Quale una razza del sole che dopo una tempesta, si mostra ridente e amabile, e scherza sugli fogli amora tremanti e umidi.“ ↩
Pozn. překl.: V originále prof. de math. [sic]. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „fishing-rod“. ↩