Pondělí 29. září 1873

Dnes má svátek teta, Bête, její dcera a malá Věra Anitchkoffová. Vyjdu si s Paulem, vezmeme fiakr a jedeme za mámou, Dinou a Walitským na ovocný trh. Na ty ubohé Niciany jsme udělali dojem. Snědla jsem výborné hrozny. Odtud jdeme k Samuelsovi a kupuji s Paulem pro tetu kapesník z valencienské krajky a pro děti bonbóny. Byla to židovská svatba – zastavovali jsme se, chodili, přicházeli, odcházeli, dohadovali se.
Doma se strhla aféra... Palajka se dopouštěla drzostí a Walitský ji potrestal. Nenocovala doma a už několik dní vychází bez dovolení, drzí se a nic nedělá. Dnes ráno si s vojákem přišla pro své věci, ale urovnáváme to, chceme ukázat, jaká vlastně je. Adam se do toho plete, podezříváme nějaké baronovy pletichy. Poslední dny se nezabýváme ničím jiným.
Ta mizerná holka ohavně lže, řekla, že ji teta zbila. Při těchto slovech se mi zježily vlasy! Jaká hrůza! Copak by tetu vůbec kdy něco takového napadlo! Přicházejí ti oslové (Anitchkoffovi). Jedu do města s Bête (zelené šaty, modrý klobouk, sluší) – ten klobouk mi moc sluší, ale lidé se na mě příliš dívají. Je příliš objemný, budu mít jen černý. Kropili ulice, člověk by si myslel, že pršelo, a Nice v dešti mám ráda, jen tehdy ji snesu. Šly jsme od Lyons až k Portallierovi, kam zajdeme prohlédnout si obrazy a starý nábytek. Jak miluji krásné věci a jak jim rozumím. Portallier má tutéž Kateřinu, která je na venkově. Připravuje se večeře. Třesu se při pomyšlení na tuto večeři. Koho budeme mít! Orgečko, Manotte, Lefèvre a Abrial !!!!!!!!!!!!!!!!!!! Sacrediou (jak říkají Niciani), jaká společnost!
Máma je tak dobrá, že prokazuje čest každému, ale já... nejsem anděl a přiznávám, že cháska, která u nás večeří, je mi krajně protivná. Copak stojí za to pro tak špinavé tlamy chystat večeři?! Měli jsme u Galy vzít šest porcí, deset lahví médoku a prostřít v kuchyni – to by jim stačilo!
Ach, Bože můj, za jaký hřích musím bydlet v takové špíně jako Buffa! Každý den oplakávám naši drahou, milovanou, zbožňovanou Acqua Vivu, vyhrknou mi slzy. Ach, jak ráda bych se odstěhovala!!! Konečně přicházejí ti ctihodní ničemové. Ani neumějí jíst. Nechávám si zelené šaty, nebudu se strojit pro sedláky. Seděla jsem díky nebi mezi Bête a dědečkem. Všichni to křičí, mluví, žvýká, polyká!
Nemožné způsoby. Div jsem se nerozvzlykala. Máma nehleděla na to, kdo tam je, ale podle zákonů pohostinství dělala paní domu, jak nejlépe dovedla. Protože je šťastná, všechno snese, nebo spíše je dobrá a neunavuje druhé svými bolestmi jako vaše služebnice. Jsem si jistá, že to cítila stejně jako já, ale skrývala to, za prvé aby neudělala skandál a za druhé kvůli mně. Kvůli mně marně. Nepotřebuji spoluviníky. Vidím až příliš jasně, bohužel. Někdy bych si přála se mýlit. Ke konci se kouří, křičí. Je to k utopení v první strouze. Udělala jsem něco lepšího, pila jsem víno a byla jsem trochu omámená. Bête nakreslila scénu: Až k nám přijdou návštěvy, najdou na jedné pohovce opilého, chrápajícího Hamiltona a na druhé vaši milost v témže stavu.
Večeře bez okolků – budiž, ale se sobě rovnými, a ne se sapaži, s haraburdím, s chátrou, s nulami, se sedláky!!! Ten Manotte je vulgární jako sto osmdesát volů!
Po této honosné hostině význační hosté vystoupili do nádherného salónu Baquis po vznešeném černém schodišti pokrytém božským kobercem a nebeskými zábradlími. Držela jsem se v koutě (ne proto, že bych se mohla ponižovat, jelikož povyšuji toho, komu prokazuji čest, a ne se sama snižuji), ale protože jsem se necítila ve své kůži. Uprostřed sedláků, mezi venkováky jsem volná, veselá, ale s těmito neutrálními tvory nemohu. Prosili mě, abych hrála. Andante z Mendelssohnova koncertu a moll jsem zahrála dobře, ale nelíbilo se to. Manotte zahrál „Dceru paní Angotové“ a to se líbilo. Ještě mě nechali hrát etudu, kterou jsem jen tak nějak odbušila. Co je sviním po perlách! Lefèvre zazpíval písničku, kterou jsem už slyšela od Malésieuxe. Chudák, jak směšné! Po každé sloce se zuřivě tleskalo, psi štěkali a kočka mňoukala, děti tloukly a křičely, opice strachy utíkala na závěsy. Bylo to dost zábavné.
na okraji
Připomíná to shromáždění.
Bože můj, Bože můj, vysvoboď mě z této vily a z této společnosti!!!!!!!!!!!!! Jaký hřích jsem spáchala, že jsem tak potrestána! Až do tohoto proklatého roku jsme žili, jak se patří, ale od té proklaté Baquis jsme se proměnili v měšťáky, v Manotta, v hrůzu, v Daniloffa, v ubohé měšťáky. Ach, proboha, jaká bída! Bude to trvat dlouho? Bůh ví, jak trpím!
Jsem z toho nemocná. A nemohu to říct ze strachu, že by udělali scénu! Ach, slitování! Musíme se odstěhovat. Jinak zemřu! Ach, Pane, smiluj se nade mnou!
Schodiště, vstup, salón malý, ubohý, ta klec na krmení pro zvířata je odporná, strašná. Nikdy nemohu vylíčit svou bídu! Georges to vidí stejně – několik minut před spaním scházím dolů do hospody (čti jídelny) a mluvila jsem o tom s Georgesem. Naprosto souhlasí. Dina chtěla být nádherná ve svých růžových šatech, které tak ladí s Buffou, a se svými kulatými a ošklivými, uvadlými rameny. Vystavuje je a myslí si, že jsou krásná. Šťastná nevědomost!
Je dost ošklivá – ne, ani to ne; ale nepůvabná, obyčejná a vulgární. Myslí si, že jí to sluší, když míchá měšťácké způsoby se způsoby francouzských hereček.
Bože můj, vytáhni mě odsud, prosím Tě! Ale jaké zatmění zakalilo mého ducha, když jsem dopustila, aby si pronajali tuhle hospodu?
Ne, dost volnosti! Snažila jsem se do ničeho nezasahovat, no a bydlíme v díře — to je výsledek! Musím znovu vzít otěže vlády do rukou a všechno musí jít podle zaběhnutého pořádku.
Ach, když pomyslím, čím jsme se stali s Buffou a těmi léty v Nice!!
Bože můj, Bože můj, zachraň mě!

Poznámky

V originále francouzsky „Sacrediou“ – jižní francouzská nadávka (zkroucené „sacré Dieu“). ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „abettors“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „ladyship“ – ironická narážka na budoucí vévodkyni. ↩
„Dcera paní Angotové“ – populární opereta Charlese Lecocqa z roku 1872, považovaná za nízkého ducha ve srovnání s Mendelssohnem. ↩