Sobota 26. července 1873

Probudila jsem se v osm hodin a šla do pokojíku vedle. Všichni tam byli. A dovídám se toto: včera měl Georges k obědu strážného z Monaka a ještě někoho. Když se najedli a napili, šli se v půl druhé koupat na slunce. Anna stála na břehu, a když viděla černé ptáky kroužit kolem koupajících, považovala to za zlé znamení a začala křičet ze všech sil. Na ten křik se Georges vrátil, ale strážný dostal úpal a zemřel. Georges pil, byl v příšerném stavu. Báli jsme se o jeho život.
Jedeme až v úterý! Jsem víc než zoufalá! Pláču, jsem nejnešťastnější tvor!!!!!!! Ty odklady mě zabijí!
Ležela jsem u tety a hádaly jsme se o naší cestě atd. na okraji Dnes ráno, když jsem ležela u tety, řekla mi: „Co si myslíš, že se Hamilton ožení?“ „A kdo pomýšlí na sňatek s tebou?“ odpověděla jsem jí chladně a o věci se už nemluvilo.
Kolem šesté přijel Georges s Trifonem, kterého ráno poslali, a s tou příšerou!!!! Drillatem. Utekla jsem k sobě do pokoje. Po večeři jsme s kněžnou vyšly samy dvě, nejprve do London House na broskve a hrozny, pak na promenádu. Už si nepamatuji, o čem jsme mluvily, když mi řekla:
„Vezmete si vévodu z Hamiltonu.“
„Jak jste na to přišla, madam?“
„Jen tak, přemýšlela jsem a usoudila, že se vám to bude hodit.“
„Ale proč, vy ho znáte?“
„Ne.“
„No a viděla jste ho, toho tlouštíka, toho rudého?“
„Ó ano, vídala jsem ho často.“
„Ale to je přece legrační, co vás k tomu přivádí?“
„Bude to výborné, budete vévodkyně a bohatá. Nikdy se nevdávejte za chudého muže, všichni manželé se časem změní k horšímu. Tak je lepší ronit slzy do zlatého brokátu než na slaměnou rohož.“
„Ale je tak ošklivý a není bohatý.“
„Velmi bohatý, co na ošklivosti záleží, je tak bohatý.“
„Ach! Rozházel hamiltonské jmění.“
„Má drahá, přeji vám, abyste sebrala aspoň ty drobky, a to stačí. To bych vás teprve viděla v plné parádě!“
Na to všechno jsem odpovídala nuceným a rozčileným smíchem a vykládala jsem o něm hrozné věci.
„A vy máte ráda tlusté.“
„Kdo vám to řekl?“
„Ale prostě! A jste blondýnka jako Gioia, jenže ta se barví.“
„Kdo je ta Gioia?“
„Je to kurtizána, se kterou žije.“
„Ta, co chodí po promenádě?“
„Ano, ano, právě ta, je to jeho milenka.“
(Věděla jsem to dobře, ale!)
„Co to do vás dneska vjelo, kněžno? Odkud jste vytáhla toho Hamiltona?“
„Až budete vévodkyně, pozvete mě na svůj zámek do Anglie.“
„Ale já nemám žádný zámek.“
„Hamiltonovi mají nádherný zámek, zabijeme Gioiu, zničíme ji společně.“
Ani v nejmenším jsem si nepřála, aby to skončilo, a vyprávěla jsem jí vše, co jsem o Gioii věděla, že má dvě děti.
„Ale nejsou všechny od Hamiltona, některé jsou od Simonoffa, ruského obchodníka, a dalších.“
Řekla jsem jí, že se povídá, že je s ní Hamilton ženatý a nechce to říci, protože by jeho matka zemřela zoufalstvím.
„To si myslím, kurtizána, a on taky. A on, proč ne, to se mu líbí.“
„Ale Marie, kurtizána, to je příšerné.“
„Když se mu to líbí.“
„Fuj!“
Chtěla bych si vzpomenout na každé slovo, zkrátka jsme se procházely skoro dvě hodiny a řeč byla pořád o tomtéž. Ptala se mě, jestli je Carlos hezký; popsala jsem ho.
„Ten musí být nádherný.“
„Tenhle je lepší“ (bavila jsem se tím, že jsem mu připisovala všechno nejhorší, a zároveň říkala, že je lepší než ten druhý), tak jsem jí řekla:
„Nemám ráda černovlasé a vychrtlé, obličej musí být kulatý, tlustý a blonďatý.“
Zasmála se:
„Proč se smějete?“
„To nic, připomenu vám to, až budete vévodkyně z Hamiltonu.“
Mluvily jsme o Badenu, o dostizích a hodně o Gioii.
„Fuj!“ řekla mi, „váš manžel ženatý s kurtizánou, jaká hanba!“
„Ale kněžno, jaký manžel!“
„Ale jak to, váš manžel ženatý s kurtizánou!“
Celý ten rozhovor mě nesmírně udivuje. Odkud to všechno vzala? Opravdu jsou na tomto světě podivuhodné věci. Nemohu se z toho vzpamatovat! Odkud to mohla vědět?
Poznámka editorů
[Vytržená stránka]
Popravdě řečeno jsem tím okouzlena. Mluvily jsme ještě dlouho v tomto duchu. Bylo to jako krásný sen, každou chvíli jsem se bála, že skončí. Zašly jsme daleko za avenue de la Gare, cestou zpátky spadla hvězda, obě jsme vykřikly, říká se, že si člověk má něco přát; přála jsem si být jeho ženou.
„Ten Hamilton je tak [roh stránky odtržen],“ říkám jí;
„Košile, [roh stránky odtržen] špinavá kravata, kalhoty zastrčené v botách.“
„Budete ho chválit, Moussinka.“
„Ach ne, jednoho rána — nejdřív vám musím říct, že než uvidíte přijíždět vévodu, uslyšíte hvízdání. Byly jsme v Badenu v sedm hodin, slyšíme hvízdání a pak se objeví ošuntěle oblečený muž.“
„Proč mu ta potvora nevymění košili?“
„Je už od přírody špinavý, nemůže s tím nic dělat, a není to její věc,“ přerušila mě.
„Byl tak špinavý, příšerná košile, starý kabátek.“
„Vyměníte mu kalhoty a košili.“
Stále [roh stránky odtržen] přerušovala takovými poznámkami.
„Máma řekla: ‚Jak ten člověk připomíná vévodu z Hamiltonu.‘ Tak jsem řekla, že to je on, ale nikdo nechtěl věřit.“
„Ale jak jste ho poznala, hvízdal, nebo snad cestou říkal: ‚Gioia, Gioia‘?“
To slovo Gioia, kněžna ho řekla tak komicky, jako by volala psa.
„Ne, nevolal Gioia, Gioia, ale znám ho velmi dobře od vidění.“
„Je ve společnosti známý, stýká se se všemi v Badenu? A vůbec ti bariné?“
„Zná jen vodku a koně.“
„A Gioiu.“
„Ano.“
Vyprávěla jsem o jeho projížďce ve vysokém kočáře se čtyřmi dostihovými koňmi atd. atd. atd.
Řekly jsme o něm všechno špatné, co se dalo. Pomlouvat ho je jedno z mých velkých potěšení. Baví mě slyšet, jak se ty pomluvy přede mnou vyvracejí.
Ale co to s tou kněžnou dneska bylo! Nemohu se z toho vzpamatovat, čestné slovo!
Doma jsme zastihly Howardovy, stará v bílém mušelínu a blankytném taftu, a ten účes! a ta postava! Bože, jaká karikatura! Mluvilo se o Vídni, o choleře, říkaly o ní hrůzy. Pak jsem navrhla změnit téma, to mě rozčilovalo. Mladá Howardová řekla, že většinu Angličanek v cizině člověk hned pozná podle groteskního a ubohého oblečení. Stará byla proti. A ještě chvilku a byla by z toho hádka.
Jestli neodjedeme v úterý, jestli si dovolí! Lehnu si na postel a budu křičet, dokud nebudou šílet strachem, a pojedeme.
Jsem tak smutná, sotva se dokážu ovládnout, abych každou chvíli neplakala. Oči se mi klíží.
„Ale já ho neznám.“
„Seznámíte se.“
„Kde?“
„Všude.“
Kdyby to bylo možné, Bože. Kdyby se ta slova mohla splnit! Ach! Bože, doufám jedině v Tebe!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „subject dropped“ (Marie píše „le subject dropped“). ↩