Neděle 20. července 1873

„Luxus je skleník té vzácné rostliny, jíž se říká štěstí.“
Vstala jsem brzy na neděli, v osm, a z koupele nahá jsem zamířila do tetina pokoje, kde jsem si lehla na její postel. Začala jsem tím, že je hřích ztrácet čas, jak ho ztrácíme v létě v Nice, nikoho nevídat, vstát, poobědvat, mluvit, hádat se, povečeřet v Monaku a zas uléhat.
Je to existence hanebné, bouří mě to. Když si člověk pomyslí, že se žije jen jednou! A ztrácet veškerý čas, neužívat života! V tomto tónu!
„Ach a proč nemáme známosti?“
„Ale v Nice v létě nikdo není!!!“
„Ale kdo nás tu drží?“
„To není pro mě a je to pro mě, protože nejsem v tom věku, abych chodila do společnosti, ale vy, když tam půjdete, připravíte mi místo. A ostatně je třeba se trochu obětovat, vy netoužíte chodit do společnosti, udělejte to pro mě! Copak pro mě nikdo nemůže nic udělat!“
Nakonec jsem plakala. Jsem opravdu pobouřená tím, jak žijeme, je to neomluvitelné! Zestárnu a zošklivím kvůli tomu, neboť nejsem jen ze sádla, mám kosti, maso a krev. Nemohu zůstat lhostejná. Společnost je můj život, volá mě, přitahuje mě, chtěla bych k ní běžet! Přemýšlím, jak tam být co nejdřív, ne sňatkem, ale chtěla bych, aby máma a teta setřásly svou lenost! Ne niceská společnost, jaká bída! Ale petrohradská, londýnská nebo pařížská. To je má sféra, jedině tam budu moci volně dýchat, neboť společenské okolky jsou mým pohodlím.
Na koncertě, já a Paul ve fiakru (bílé piké šaty, mušketýrský klobouk, sluší), ostatní s kněžnou, která je skoro pořád u nás, s Dominikem.
Paul ještě nemá vkus. Nechápe krásu žen. Slyšela jsem, jak takové šeredky nazývá krasavicemi!
A nemá způsoby, stále si myslí, že kdo chce být dobře oblečený, musí být elegantní, a kdo se chce líbit, musí být horlivý a pozorný. Musím mu dát myšlenky a způsoby a vkus. Nemám na něj ještě velký vliv, ale časem doufám. Teď mu nenápadně předávám svůj pohled na věci a začíná to zabírat. Vštěpuji mu city nejpřísnější morálky pod frivolním zdáním, to neděsí, to baví a je to dobře. Když se ožení, musí milovat svou ženu, jen svou ženu. Zkrátka se vynasnažím, dá-li Bůh, dát mu dobré myšlenky.
Mnoho niceského světa. Pattonovy měly přijít včera, ale ještě ve čtvrtek zapomněly na pozvání a odjely do Bollène. Zlobila jsem se. Místo nich přišel pan Patton se syny, ale nebyla jsem doma. Před nějakým časem se odvážil říci, a jeho žena také, že jsem špatný příklad pro jeho dcery, protože až mě uvidí obklopenou přepychem, budou chtít totéž. A že se parádím, a mé podpatky atd. atd. To všechno mě rozhněvalo a ještě, když jednou Abramovitch vešel k Pattonovým, slyšel mě deklamovat a tehdy se mě zastal. Bože, jak je člověk ubohý, stačí nosit hezké botičky, spoustu hezkých šatů, být půvabnější než ostatní a nepodobat se hadrnici jako všechny ostatní holčičky, a hned ho pomlouvají. Tomu říkám závist, pod rouškou jakéhosi slušného nec plus ultra, nebo nevím čeho. Tak dnes máma a teta jdou k Pattonovým a vracejí se a říkají, že pan Patton celou dobu pěl mou chválu. To mě nesmírně překvapilo a přiznávám, měla jsem radost. Má chvála ve vznešených výrazech, z úst Pattona, toho, kdo chodil za mámou ptát se, proč nosím podpatky, formou vysvětlení, toho, kdo mě káral! Hned jak jsem sem přijela, začali mě kritizovat, teď mě znají a názor se mění.
Říká se, že když se dívka příliš strojí, plaší to muže. Jak jsou muži hloupí! Právě ty prosté, klidné, jsou po svatbě nejdivočejší, „Tichá voda břehy mele.“ V tichých vírech plavou čerti.
Ale běda. „Ach, můj Bože, můj Bože, jak jsou muži hloupí, jak jsou muži hloupí atd.,“ z La Périchole.
(V La Victoire na zmrzlinu jako každý večer.)
Chudý muž si ovšem nemá brát dívku zvyklou na přepych, to je neštěstí pro oba.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „proceeded to my aunt’s room“. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „comme il faut“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „I was pleased“. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „Mon Dieu, mon Dieu, que les hommes sont bêtes, que les hommes sont bêtes, etc.“ (Offenbachova opereta La Périchole) ↩