❦
Čtvrtek 17. července 1873
Jeudi 17 juillet 1873
Máma četla nahlas román Le précipice1, poslouchala jsem pár minut a pak jsem odešla; romány jsou tak hloupé!
Maman a lu le roman Le précipice à haute voix, j’ai écouté quelques minutes et puis je suis partie; c’est si bête les romans !
V sedm přivedli koně a my s Paulem jsme vyjeli na projížďku. Ten kůň se mi zdá docela dobrý, budu na něm jezdit až do odjezdu, protože od té doby, co jezdím na koni, jsem ještě nikdy neměla dvakrát stejného. Jak bych ráda zvládla anglický klus! Klusám trochu, ale s námahou. Vrátili jsme se v devět večer. Šla jsem hned k sobě do pokoje, svlékám se2, neboť mi bylo nesmírně horko, a jako obvykle jsem začala svou každodenní modlitbu.
A sept heures on amena les chevaux et moi et Paul allâmes nous promener. Ce cheval il me semble est assez bon, je le monterai jusqu’à mon départ, car depuis que je monte à cheval je n’ai encore jamais eu le même deux fois. Comme je voudrais attraper le trot anglais ! je trotte un peu, mais avec effort. Nous retournâmes à neuf heures du soir. Je suis tout de suite allée dans ma chambre, mi spoglio car j’avais extrêmement chaud et comme d’habitude j’ai commencé à faire ma prière de tous les jours.
Nejprve je třeba říci, že už je tomu týden, co se nemohu modlit, říkám slova, ale necítím je: dokonce jsem se, ó hrůzo! odvážila popřít Boha. Nemohla jsem se přimět věřit v božství. Bylo to strašné! Byla jsem tak nešťastná; ke komu tedy obrátím svou modlitbu? Žádná naděje, v koho doufat? Když není Nejvyšší Bytost! Ale věděla jsem, že mě Bůh opustil a seslal mi ty strašné pochybnosti, aby mě vyzkoušel. Měla jsem pevně vytrvat, nepovolit. Ale břemeno bylo příliš těžké, úpěnlivě jsem prosila Boha, aby mě přestal trestat, aby mi dovolil se modlit... plakala jsem... A rázem se všechny mé pochybnosti rozplynuly a modlila jsem se jako nikdy předtím. Pochopila jsem celou Jeho velikost, ne, to není ono, žádný člověk nemůže pochopit Jeho velikost a Jeho dobrotu. Třásla jsem se, měla jsem strach! Jakže! V jednom okamžiku mi dal, oč jsem prosila! Bylo to příliš zjevné, měla jsem strach a mráz po zádech. Byla jsem tak dojatá a překvapená, že mě ani nenapadlo Ho o něco prosit, mohla jsem Mu jen děkovat, že mi dovolil se modlit. A kdo se odvažuje o Něm pochybovat?
D’abord il faut dire que voilà déjà une semaine que je ne puis prier, je dis les mots, mais je ne les sens pas: j’ai même, oh horreur ! osé nier Dieu. Je ne pouvais m’induire à croire en la divinité. C’était affreux ! J’étais si malheureuse; à qui donc adresserai-je ma prière ? Plus d’espoir, en qui espérer ? Puisqu’il n’y a pas d’Etre Suprême ! Mais je savais que Dieu pour m’éprouver m’a abandonnée et m’a envoyé ces horribles doutes. Je devais tenir ferme, ne pas me laisser aller. Mais le fardeau était trop lourd, j’ai supplié Dieu de cesser sa punition, de me permettre de prier... j’ai pleuré... Et tout d’un coup, tout ce qu’il y avait de doute s’évanouit et j’ai prié comme jamais. J’ai compris toute Sa grandeur, non ça n’est pas cela, aucun homme ne peut comprendre Sa grandeur et Sa bonté. Je frissonnais, j’avais peur ! Comment ! En un instant Il m’a donné ce que je demandais ! C’était trop visible, j’avais peur et froid dans le dos. Mon émotion et ma surprise étaient tellement grandes que l’idée même de Lui demander quelque chose ne m’est pas venue, je ne pouvais que Le remercier de m’avoir permis de prier. Et qui ose douter de Lui ?
Učenci, kteří objevili pohyb Země, hvězdy, jejich polohu, Slunce, jsou bez víry, a to mě udivuje; právě oni, kteří vidí více než my a znají všechna tajemství světa, by měli věřit nejvíce. Jak nevěřit, že je Bytost, která tomu všemu velí?
Les savants qui ont découvert le mouvement de la terre, les astres, leur position, le soleil, n’ont pas de religion et cela m’étonne; ce sont eux qui, voyant plus que nous, sachant tous les mystères du monde, qui devraient en avoir le plus. Comment ne pas croire qu’il y a un Etre qui commande tout cela ?
Já, když se dívám na nebe, stromy, domy, na vše, jedním slovem jsem uchvácená a hned se mi nabízí myšlenka, že je Jeden, kdo je nad tím vším, kdo to stvořil a kdo to řídí. Zkrátka, vynálezy lidí, železnice, manufaktury, vědy, umění, cožpak by to bez Něho lidé mohli vynalézt!
Moi, quand je regarde le ciel, les arbres, les maisons, tout, en un mot je suis émerveillée et tout de suite se présente à moi l’idée qu’il y 3 Un qui est au dessus de cela, qui l’a créé et qui le dirige. Enfin, les inventions des hommes, les chemins de fer, les manufactures, les sciences, les arts, est-ce que sans Lui les hommes pourraient inventer cela !
Pane, všechna Tvá ustanovení jsou svatá. Který jiný bůh se Ti vyrovná v majestátu! Ty jsi Bůh, jenž činí divy! Projevil jsi svou sílu uprostřed národů. Mocí svého ramene jsi vysvobodil svůj lid, potomky Jákoba a Josefa. Spatřily Tě vody, ó můj Bože! Spatřily Tě vody a zachvěly se. I propasti samy se rozbouřily. Oblaka se rozlila v přívalech; nebesa vydala svůj hlas. Tvé šípy proletěly prostorem. Hlas Tvého hromu se rozezněl ve vírech; Tvé blesky ozářily svět; země se zachvěla a zděsila se...
Seigneur que tous Vos conseils sont saints. Quel autre Dieu est égal à Vous en majesté ! Vous êtes le Dieu qui opère des prodiges ! Vous avez manifesté Votre force au milieu des peuples. Par le pouvoir de Votre bras, Vous avez délivré notre peuple, la postérité de Jacob et de Joseph. Les eaux Vous virent, ô mon Dieu ! Les eaux Vous virent et tremblèrent. Les abîmes eux-mêmes furent troublés. Les nuées fondirent en torrents; les cieux firent entendre leur voix. Vos flèches parcoururent l’espace. La voix de Votre tonnerre roula en tourbillons; Vos foudres brillèrent sur l’univers; la terre trembla et fut émue d’effroi...
Bože, jak se to shoduje s tím, co cítím! Ale předtím jsem měla říci toto:
Mon Dieu que cela s’accorde avec ce que je sens ! Mais je devais dire avant cela:
„Zavrhl mě Pán navěky? Nemohu Ho už nikdy usmířit? Zhynula Jeho milost navždy? Zapomněl Bůh ve svém hněvu být milosrdný? Učinil ve svém hněvu konec svému milosrdenství?“ Přesně to jsem říkala při modlitbě, ale jinými slovy. To, co ten básník cítil před staletími, já cítím teď. A lze pochybovat, když se o Bohu všichni shodují? Je to jediný bod, na kterém se všichni shodují. Čím více toho řeknu, tím méně vyjádřím, co si myslím.
- Le Seigneur me rejettera-t-il pour toujours ? Ne pourrai-je donc plus Le fléchir ? Sa clémence a-t-elle péri pour jamais ? Dieu dans sa colère a-t-il oublié d’être miséricordieux ? Dans sa colère a-t-il mis un terme à ses miséricordes ? C’est exactement ce que j’ai dit en priant, mais en d’autres paroles. Ce que ce poète a senti il y a des siècles, je le ressens maintenant. Et peut-on douter, puisque sur Dieu tout le monde est d’accord ? C’est l’unique point sur lequel tous sont d’accord. Plus je dirai, moins j’exprimerai ma pensée.
Jest, věřím v Něj, jest dobrý, milosrdný, to je vše, co řeknu.
Il est, j’y crois, Il est bon, miséricordieux, voilà ce que je dirai.
Ó! Jaké štěstí moci se modlit, tomu se nic nevyrovná!
Oh ! quel bonheur de pouvoir prier, il n’a pas d’égal !
Poznámky
Pozn. překl.: Doslova „Propast“ – zřejmě francouzský překlad Gončarovova románu Obryv (1869). ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „mi spoglio“. ↩