Neděle 13. července 1873

Spala jsem do jedenácti, jaká hanba! Včera jsem si znovu prošla všechny deníky od začátku. Nepřečetla jsem všechno, a stejně mi to zabralo dvě hodiny. Našla jsem v nich absurdní věci, za které se teď stydím.
Máma atd. v Monaku; já a Dina s kněžnou Galitzinovou na koncertě. U ní se cítím volně, mohu říkat, co si myslím, s ostatními se ostýchám. Před ní mohu říci, že nemám ráda měšťáky, že miluji šlechtu, že společnost v Nice je příliš smíšená, že se tu potkáte s příručími, s úředníčky atd., že ráda chodím pro šaty do nejlepších salonů, mohu kritizovat dle libosti. Kdežto před mnoha jinými své myšlenky a názory vyslovit nemohu, protože v Nice má víceméně každý tytéž nedostatky. Došlo dokonce i na otázku sňatku.
„Vdejte se za pekaře, hlavně když je bohatý; nehledejte tituly, Bůh nás uchovej.“
Pravděpodobně hledala titul a našla toho ničemu, který je jejím manželem. Můj názor je jiný, nenávidím mužiky. Navrhla jsem jet na zmrzlinu do La Victoire, v kočáře samozřejmě, a pak jsme nechaly madame u ní a vrátily se. Paul v divadle.

Poznámky

Pozn. překl.: Mužik (rusky мужик): sedlák; většina ruských rolníků byla až do zrušení nevolnictví v roce 1861 nevolníky. Mezi šlechtou sloužilo to slovo také jako nadávka pro hrubého, nevychovaného člověka – tak ho Marie užívá i zde, o kněžnině manželovi. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „of course“. ↩