Pondělí 14. července 1873

Skoro každý den hraji čtyři hodiny na klavír. Kněžna Galitzinová je pořád u nás; zřídka uplyne den bez ní, večer vyjíždíme spolu.
Auda má ke mně přijít zítra upravit amazonku, rukavičkářka také.
Večer v kočáře, už jsme se chystali nasednout, ale Dina se loudala, tak jsem jí řekla:
„Pojďte, paní Cadyow, pospěšte!“
To jméno mi nejde z hlavy a tolik mě rozesmívá; působí přímo kouzelně. Stačí ho vyslovit, jen na něj pomyslet, a směji se jako šílená.
„Jaká paní? Ach! no tak, jaká paní? Co?“ říká Dina šibalsky a dívá se mi do očí.
„Vůbec nic, jdi pryč, otravuješ mě!“
Ta potvora, dokonce vytáhla Bouilleta, ale kdo jí napověděl A.? Není tak hloupá, jak jsem si myslela.
Dědeček celou dobu říkal hlouposti, vyprávěl o svých láskách, jak jsou staří milenci k popukání! Vše by mělo vadnout zároveň. Ale dědeček je ještě silný a mladý na čtyřiašedesát let.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „suggested“. ↩