Sobota 12. července 1873

Dnes čtyři a půl hodiny klavíru; Mendelssohnův koncert g moll dokončen. Ještě ho budu cvičit, abych se dostala do tempa.
Po večeři jsme šly k Pattonovým. Zastihla jsem Bébé v slzách — příčinou bylo, že paní Pattonová vynadala slečně Catherine a obě, Bébé i Catherine, plakaly. Je to velmi hodná dívenka, ale zamilovaná do Paula. Je tak směšné vidět to u dětí. Paul jí nabídl paži; když mluví, naslouchá tak, jako by se bála přeslechnout jediné jeho slovo. Je to tak směšné! Seděli jsme na zahradě: Paul, Bébé a já. Hrála jsem tam hloupou roli — nemohla jsem se ubránit úsměvu; naštěstí se stmívalo. Zapálili ohňostroj; i tady se chtěl Paul ukázat jako hrdina, držel tu věc v rukou, a Bébé ho opravdu považovala za statečného rytíře. Když mu pak dým štípal oči, měla o něj strach. Běhá za ním jako psík. Bylo to velmi směšné.
Paul zapálil večer na zahradě cigaretu a... stydím se, že se stále vracím k témuž... představila jsem si, že on je tu a kouří vedle mne. Jsem bláznice, ale mohu psát, co chci — nikdo tyhle hlouposti číst nebude. Před sebou samou se nestydím přiznat, že ho miluji stotisíckrát — miluji ho! Kdo mi v tom může zabránit? Nikdo na světě. Mám svobodu ho milovat. Jestli mě nebude milovat, zemřu! Ne, budu milovat jiného. Nejspíš mi bude chybět.
Je rozhodnuto, že počkáme ještě týden nebo dva — ve Vídni jsou epidemie všeho druhu. Nevěřím tomu. Opatrnost neškodí; je lepší počkat. A pak — svěřuji se Bohu a Přesvaté Panně. Budou mě chránit; budu se modlit, budou mě chránit před všemi neštěstími. Jsou ke mně milosrdní.
Vracím se zas k vévodovi z Hamiltonu; zlobím se na sebe, že jsem se tak nechala strhnout. Teď už ho miluji velmi; zbavit se toho je skoro nemožné. Mám pevný charakter — na začátku jsem se toho mohla zbavit. Ale je tak krásné milovat; nechala jsem se unést — věděla jsem, že nemám, že je to zbytečné, že mě nikdy milovat nebude... A kdo ví? Může se oženit nebo chcípnout někde opilý! Co bych pak dělala? Nuže — je to zhýralec, lump, opilec, ničema, nemá cenu ho oplakávat; nestojí za to. Velmi rychle se utěším ze smrti toho ošklivého zvířete, nechci o něm už mluvit, může se klidit. Ach! ne — tato slova mu mohou přinést neštěstí! To nechci! Chci, aby žil. A svými hloupostmi mu možná přináším neštěstí. Odpusť mi, Bože, a ochraňuj ho!
Ne, opravdu, jestli o mě přestane stát, nevím, co udělám! Vlastně ano — budu se modlit k Bohu, a On je tak dobrý; je však třeba si Jeho dobrotu zasloužit. Nedělám vše, co mám; chci dvojnásobně pracovat, abych si od Něj něco zasloužila. Píšu to u svého stolu v ložnici, jednoho večera.
Poznámka editorů
[Bez data, nahoře na předposlední stránce deníku]
Živůtek ve tvaru růže nebo jiné květiny, vpředu i vzadu připevněný na ramenou girlandami malých růží.
Na kostýmní ples.
Poznámka editorů
[Bez data, nahoře na poslední stránce deníku]
Heart’s ease „ve 2 svazcích“
„Dombey a syn“
„Poslední dny Pompejí“ od Bulwera [Lyttona]. „Trampoty paní Haliburtonové“ od Mrs Henry Woodové. „Mabel Vaughan“ od autorky „Lampáře“. „Vybrané spisy Olivera Goldsmitha“.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: Heart’s ease „in 2 volumes“. Patrně román Charlotte M. Yongeové Heartsease (1854); český překlad nevyšel, doslova „Klid srdce“ (anglicky též lidový název macešky). ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „Bombay and son“ – Mariin omyl za Dickensův román Dombey and Son (česky „Dombey a syn“). ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky. ↩