Sobota 5. července 1873

V jedenáct přišla mladá Angličanka s matkou, pro mě. Je docela milá, ale mdlá. Nepotřese rukou, jen ji podá — to neukazuje na upřímnou povahu. Bude mi dávat tři dvouhodinové lekce týdně, šest hodin týdně.
Dnes jsou narozeniny Nathalie Pattonové a v pět jsme šly k nim (šedé šaty), ale nebyli doma. Po večeři malá projížďka kočárem a k Rumpelmayerovi. Máma a ostatní na nádraží, a my jsme se ještě několikrát projely.
Řekla jsem, že uspořádáme ples na své narozeniny, 12. ledna — bude mi patnáct. Skáčeme si do řeči. Všichni chtěli mluvit najednou, každý chtěl vyložit svůj plán. Doma jsme prošly všechny pokoje; všechno už máme rozmístěné, rozvržené, rozhodnuté. Bude nádherný, ten ples.
U oběda se — už nevím proč, myslím, že kvůli Střelnici — mluvilo o tom, jak se kdo oslovuje. Tu moje teta řekla:
„A proč se vlastně říká ‚Jeho Milost vévoda z Hamiltonu‘? Neříká se Ferreire hrabě, protože jím není, zatímco velké [sic] tituly se oslovují titulem.“
Když jsem uslyšela jeho jméno, nezčervenala jsem, ale zatajil se mi dech — chtěla jsem nalít vodu a ruce se mi třásly. To je mi milejší než se červenat! Dvakrát zopakovala to osudné jméno. Má Hamiltona ráda, celý dům ho má rád. Máma ho má velmi ráda. A moje teta o něm mluví ráda.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „His Grace the Duke of Hamilton“. ↩