Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 18. června 1873

Ve dvě jsme šly na nádraží vyprovodit Howardovy. Daly jsme jim šest nebo osm krabic bonbónů. Celá ta rodina je tak okouzlující, tak milá, tak comme il faut. Mám je všechny moc ráda. Jsme velcí přátelé, dospělí i děti. Bylo tam ještě několik lidí, kteří je přišli vyprovodit — Seignettovi, Friedlanderovi, Ginewovi, americký konzul pan Voie. (Všechny tyto osoby známe.) Ale paní Howardová projevila největší přátelství nám. Jsem jimi okouzlená.
Máma a teta hýčkají plán, že se stanu manželkou Miloradoviče. Vím, že je to skvělá partie. Je mladý, krásný a nesmírně bohatý; a především sám, žádní bratři ani sestry (to je velké štěstí). Nemohou si představit nic lepšího. Všechna jejich přání se sbíhají tam. Právě tak jako se poledníky setkávají na pólech. Ale já — to je úplně jiná věc. Jsem blázen honicí se za stínem, zatímco skutečnost je na dosah ruky. Miluji ho, to je pravda, ale k čemu je ta láska? Zemře v mém srdci, jako se zrodila, s tím rozdílem, že její začátek byl samá naděje, štěstí a jas, a konec zklamání, temnota a neštěstí, ne do konce mého života (jak říkají básníci), ale na dlouhou, dlouhou dobu. A on? Bude pokračovat ve svém veselém životě. Velmi ráda bych řekla, že jeho život je nudný, jednotvárný atd., ale nemohu. Kdybych byla mužem, trávila bych své dny právě tak. Bojím se jen, že jeho veselé zábavy s kurtizánami a špatnou společností a příživníky, kteří žijí na jeho účet, se mu budou zdát nudné, až v mém věku ctihodném bude unavený a zklamaný — a sám.
To jsem tu vedla pěkně hloupé úvahy! Je to ale trochu pravda přesto. Všichni jeho přátelé jsou mu přáteli, dokud má z čeho je hostit dobrými večeřemi a šampaňským. Všechny, či řekněme ta žena, která (jsem si jistá) ho ujišťuje, že ho miluje, miluje jen jeho peníze.
I o mně se dá říct, že jsem ho začala chtít milovat, protože vím, že je bohatý a vévoda. To je pravda — Boreel se mi velmi líbil, ale po zralé úvaze jsem pojala myšlenku pokusit se milovat vévodu, protože za tamtoho jsem se provdat nemohla. Celé léto jsem o tom přemýšlela, měla jsem matnou vzpomínku na Hamiltona a Boreel mi byl před očima. Nevěděla jsem, do jaké propasti se řítím, když myslím na vévodu. Láska (mohu-li tak nazvat, co jsem cítila k Boreelovi), jíž jsem milovala Boreela, mohla za čas přejít a nebyla by zanechala stopy. Zatímco to, čím miluji Hamiltona, nepřejde. Zase si musím vyčítat svou hloupost! Jako bych ho milovala proto, že jsem na něj myslela! Kdybych na Audiffreta myslela sto let, nebude pro mě ničím! Zatímco Hamilton, od první chvíle, co jsem ho spatřila... kdybych se ho chtěla zbavit, už bych nemohla!
Měla jsem zároveň oba před sebou, Hamiltona a Boreela. Dokud byl ten druhý sám, mohla jsem připustit, že se mi líbí. Ale vedle Hamiltona! Působil na mě jako barva rtů vedle květu kaktusu. Zatímco Hamilton je stále stejný! Sám, spolu s kýmkoli.
Proč jsem ušpinila tolik papíru — mohla jsem prostě říct bez vysvětlení tato tři slova silnější než vše na světě: miluji Hamiltona. Ach! Před Bohem přísahám, že je to čistá pravda! Opakuji ještě tisíckrát, že to není moje vina, že je bohatý — je to štěstí. Ne, je to neštěstí, protože nikdy nebude můj.
Proč bych zoufala. Nemám k tomu žádný důvod. Miluji ho a doufám, že budu odměněna. Jen se divím, jak jsem se odvážila postavit svůj počestný cit vedle toho zcela zištného té ženy!
Vidím, má drahá Marie, že samým přemýšlením nakonec budeš říkat hlouposti a budeš si sama odporovat. Neboť nelze opakovat tutéž věc stokrát, aniž by se překroutila. Všichni jsou nespokojení se změnou bytu, ale jelikož je to pořád totéž, vůbec si tím nedělám starosti.

Poznámky

Celý tento odstavec Marie napsala v originále anglicky. ↩